Článek
Při koupi jsme počítali s opravením omítek, výměnou oken a s tím, že pod starými tapetami objevíme stovky vrstev historie. Nikdy by mě ale nenapadlo, co se skrývá za tlustou příčkou v kuchyni.
Bylo pondělí dopoledne, první den, kdy řemeslníci rozebrali staré sádrokartonové přístavky. Všude se linul prach a úlomky omítky padaly na podlahu. Najednou tesař zakřičel: „Páni, podívejte!“ Od stranice uprostřed zdi odtáhl kus polystyrenu a odhalil úzkou mezeru. V ní spočívala původní cihla, a za ní – kovová krabice od staré poštovní stanice.
Krabice byla zrezivělá a otevírala se s tichým sténáním plechu. Vytáhl jsem ji ven a opatrně rozvázal drát, kterým byla zapečetěná. Uvnitř bylo… všechno jinak, než jsme čekali.
Ležely tam tři staré fotografie: dvoučlenná rodina před domem, děti s vánočními dárky a pár lidí v krojích. Vedle nich hromádka dopisů svázaných stuhou – psané švabachem, podepsané pouze iniciálami „A.K.“. A pak pod tím, zabalené do voskového papíru, malé skleněné lahvičky naplněné tmavě rudou tekutinou.
Srdce mi poskočilo. „Co to je?“ zeptala jsem se. Řemeslníci ustoupili, jako by se v ten okamžik dotýkali zakázaného tajemství. Otevřel jsem první dopis, ale inkoust byl rozmazaný deštěm času. Přesto jsem rozluštil větu:
„Pro Elišku, aby nezapomněla, že krev poutá více než slova.“
Jakmile jsme rozbalili další dopisy, začalo nás to tísnit víc a víc. Psalo se o rodině, která tu žila v meziválečném období, o lásce, která skončila tragédií, a o „přísaze zachované krví“. Každý dopis nesl ve svém konci slova typu „čekám na návrat“ nebo „vrátím se, jakmile krev ztuhne“.
Lahvičky v papíře pak ukazovaly data – 1933, 1934, 1935 – a malé pečetě z vosku. Polévka v lahvičce byla zachovalá, bez známek plesnivění. Jako by čas tam neplynul. Když jsem si přiblížil jednu lahvičku k nosu, ucítil jsem železnou vůni, díky níž mi zahučelo v uších.
Tu noc jsme nespali. Každá sklenička se mi zdála jako kapka minulosti, která čeká, až vyplave na světlo. V obýváku jsme svítili lampou a otvírali fotografie. Na jedné z nich – na snímku rodiny – jsem si všiml detailu: na každé postavě bylo natepané parádní červené barvy na rtech, navzdory tomu, že fotografie byla černobílá.
Druhe ráno jsme se rozhodli zavolat do archivu. Historik potvrdil, že tu skutečně žila rodina Králových, starousedlíků. Měli dceru Elišku, která v patnácti záhadně zmizela a nikdy nebyla nalezena. Dopisy podle něj psal její bratr Alfréd, který zůstal v domě sám, přesvědčený, že první krev rodiny s ním sváže důvaz navždy. Po jeho smrti se dům stal prázdným až do dnešního dne.
Naše rekonstrukce se zastavila. Kovovou krabici jsme zabalili zpět a pečlivě schovali. Zeď jsme znovu obložili cihlami a omítkou. Ale ta noc v nás zanechala něco nelhostejného: otázku, co je v těch lahvičkách a proč bratr považoval krve pouto silnější než čas.
Dodnes slyším, jak večer, když mi prší na okenní parapet, cítím vůni železa a šeptám: „Eliško, kde jsi?“ A vím, že za tou zdí stále roste ticho, plné krve, slibů a nevyslovené lásky, která nespí.
