Článek
Tedy – jak v klidu to jen jde, když končíte sedmiletý vztah. Nebylo to kvůli nevěře, ani kvůli nějaké velké hádce. Spíš jsme se pomalu začali míjet. Jako by jeden z nás jel pomalu po vedlejší a druhý přidal plyn na dálnici. Mluvili jsme méně, milovali se méně, smáli se méně. Až to jednoho dne prostě prasklo.
Odjel k rodičům, já zůstala v našem bytě, alespoň než si vše vyřešíme. Připadalo mi to jako rozumný plán. Měla jsem čas si sbalit věci a nadechnout se. A hlavně – rozloučit se. Ne s ním, ale s tím životem, který jsme spolu měli. S polštáři, které jsme spolu vybírali. S tou fotkou na nočním stolku, kde se usmíváme jako lidé, kteří ještě věří, že vydrží navždy.
Byla sobota. Chtěla jsem uklidit a zároveň protřídit věci. Měl jednu starou skříň, kam si dával „své papíry“ – já se do ní nikdy nedívala. Teď jsem ale měla důvod. Chtěla jsem najít jeden konkrétní doklad, který potřeboval pro převod energií. Když jsem ji otevřela, na horní polici ležela stará šedivá složka. Neoznačená. Když jsem ji vzala do ruky, zjistila jsem, že na vnitřní straně je rukou napsáno moje jméno.
Ztuhla jsem.
Věděla jsem, že bych ji asi neměla otevírat. Ale už bylo pozdě – víko jsem držela v ruce. A pak to přišlo. Dopisy. Fotky. Výpisy zpráv. Věci, které jsem psala, vytištěné z e-mailu. Citace z deníku, který jsem mu kdysi půjčila. Všechno pečlivě datováno. Některé stránky byly podtržené. Zaznamenával si moje slova, moje chyby. Věty vytržené z kontextu. Komentáře tužkou na okraji.
„Zase řekla, že potřebuje víc prostoru. Co to vlastně znamená?“
„Dnes se usmála na toho kolegu z práce víc, než by měla.“
„Neříká, že mě miluje tak často jako dřív.“
Byla to pitva vztahu. V reálném čase. Rozpitvaná já, moje slova, moje činy. Nic intimního, nic něžného. Jen analytická, suchá fakta. Jakoby se snažil najít důvod, proč jsem se jednou rozhodla odejít – dávno předtím, než jsme se opravdu rozešli.
Zamrazilo mě. Připadala jsem si jako objekt. Předmět studie. Ne partnerka. Ani člověk. Najednou mi všechno začalo dávat větší smysl – jeho odtažitost, snaha mít všechno pod kontrolou, neustálé připomínky věcí, na které jsem už dávno zapomněla. Nešlo o to, že mě nemiloval. Možná právě naopak. Ale ta láska se změnila ve posedlost pochopením. Kontrolou. Dokumentací.
Zavřela jsem složku. Vrátila ji zpátky. A když si pro ni o týden později přijel, neřekla jsem ani slovo. Věděla jsem, že by to stejně popřel. Nebo by mě obvinil, že jsem neměla číst. Možná měl pravdu. Ale já taky.
Dnes už na něj myslím z dálky. Ne ve zlém, ne ve vzteku. Spíš jako na někoho, kdo mě miloval tak moc, že mě potřeboval zachytit na papír. Aby mě měl aspoň v datech, když už mě neměl v náručí.
