Článek
Byl levnější než ostatní v okolí, a přesto působil útulně. Byl to takový ten klasický dům s duší — s vrzajícími schody, keramickými vypínači a starými trámy na půdě. Sice nás čekala spousta práce, ale těšili jsme se, že si ho opravíme k obrazu svému.
Všechno šlo hladce, dokud jsme se nepustili do chodby v přízemí. Jeden ze zdí jsme chtěli jen srovnat, protože pod starou tapetou byla zvláštně vypouklá. Manžel se pustil do sekání omítky. Po pár hodinách mi zavolal, abych se šla podívat. „Tady něco je,“ řekl tiše a ukázal na obrysy kovových pantů.
Nechápala jsem. Panty? V místech, kde podle plánů žádné dveře nikdy nebyly?
Vzali jsme páčidlo a začali opatrně odsekávat další omítku. Po chvíli se pod ní objevily staré dřevěné dveře, zazděné a zapomenuté. Zámek byl zarezlý, ale manžel ho dokázal vylomit. Dveře se s vrznutím otevřely.
Za nimi byla místnost. Malý, čtvercový pokoj bez oken. Těžký vzduch, prach a zvláštní ticho. Ale to, co nás zarazilo nejvíc, byly hračky. Spousta hraček. Staré panenky, plechová autíčka, plyšáci, skládačky. Všechny rozmístěné pečlivě na poličkách, jako v dětském pokojíčku, který někdo zapomněl uklidit.
Uprostřed místnosti stála dětská postýlka. V ní rozpadlá peřinka s vyšitým jménem Lenka.
Ztuhla jsem. Mám dceru, jmenuje se stejně.
Celou noc jsme nespali. Nedalo nám to a začali jsme pátrat. Ve staré kronice obce jsme našli záznam z roku 1973. Holčička jménem Lenka prý jednoho dne zmizela z domu. Byla to dcera tehdejších majitelů. Policie nic nezjistila. Dům se prodal, rodina se odstěhovala.
Víc se nikdo nikdy nedozvěděl.
Z pokoje jsme nic neodnesli. Měli jsme zvláštní pocit, že bychom neměli. Zavřeli jsme dveře a zamkli je. Klíč jsme schovali.
Od té doby dcera často vstává v noci a mluví ze spaní. Vždycky říká: „Nezavírej mě tam. Já už budu hodná.“
A pokaždé se probudí se slzami v očích.
Nevím, co si o tom myslet. Možná jsme jen unavení. Možná jsme jen něco nepochopili správně. Ale ten pokoj stále existuje. Za těmi starými dveřmi. A já je už nikdy nechci znovu otevřít.
