Článek
„Neber si to tak.“ „Zase brečíš?“ „Musíš být silnější.“ Dospělí se nade mnou usmívali s pobavením, učitelé krčili rameny a děti si na mě ukazovaly, když jsem na školním výletě brečela, protože někdo zakopl o zraněného ježka.
Celý život mi říkali, že jsem přecitlivělá.
A já jim to uvěřila. Uvěřila jsem, že moje reakce jsou přehnané. Že moje slzy jsou ostuda. Že emoce mají své pevně vymezené hranice, a já je porušuji. Tak jsem se učila všechno dusit. Být „normální“. Smát se, když jsem měla chuť křičet. Mlčet, když mě něco zasáhlo.
Ve škole jsem byla ta tichá. Doma ta, která si všechno bere moc k srdci. Ve vztazích ta, co příliš očekává, příliš miluje, příliš se trápí. A vždycky – příliš brečí.
Vzpomínám si na jednu hádku s bývalým partnerem. Řekl tehdy: „Tobě člověk nemůže nic říct, hned to dramatizuješ.“ A já si tehdy poprvé položila otázku: Je možné, že to není mnou? Že problém není v tom, kolik cítím, ale v tom, jak na to ostatní reagují?
Zlom přišel až mnohem později, paradoxně díky terapii, kterou jsem původně začala kvůli úzkostem. Moje terapeutka se na mě jednou podívala a řekla: „Vy nejste přecitlivělá. Jste jen velmi vnímavá.“ A ta věta se mi zaryla hluboko. Protože poprvé v životě to znělo jako uznání, ne jako výčitka.
Postupně jsem začala chápat, že to, co jsem celý život považovala za slabost, je vlastně dar. Že moje schopnost cítit, vnímat nálady, rozpoznat bolest skrytou za úsměvem, je něco, co spousta lidí nedokáže. Že citlivost neznamená slabost, ale sílu – být otevřená, byť to někdy bolí.
Začala jsem se přestat omlouvat za to, že pláču. Za to, že mě dojme písnička, rozhovor, slunce za oknem. Přestala jsem se stydět za to, že se mě věci dotýkají. Protože díky tomu dokážu opravdu slyšet, vidět, chápat. Být oporou, když někdo jiný mlčí, protože neví, jak začít.
Není to vždycky jednoduché. Pořád jsou situace, kdy mám chuť si znovu postavit obrannou zeď. Ale už vím, že nechci být někdo jiný. Nechci se znecitlivět jen proto, abych byla přijatelnější pro okolí.
Dnes už mi nikdo nemusí říkat, kdo jsem. Znám se. A vím, že jsem ne přecitlivělá – ale citlivá. A v tom je velký rozdíl.
