Článek
Tahle věta mě pronásleduje. Od lidí, kteří u toho nebyli. Kteří ji nikdy neumývali. Nikdy s ní neseděli v noci, když křičela. Nikdy nečichali ten zápach, co se zařezal do rukou. Nikdy neplakali vzteky, když vás vlastní babička plivne do obličeje a nazve vás děvkou, protože „vy jste ji zavřeli“.
Nikdo z nich neznal celý příběh. A možná ani já ho dlouho neviděla celý.
Moje babička byla osobnost. S velkým P.
Hrdá, vtipná, autoritativní. Měla odpověď na všechno. Vysekla štrůdl z ničeho, a s lidma to uměla tak, že i protivný úředník změknul jako máslo. Měla ráda pořádek a zásady. A taky měla ráda mě.
Byla to právě ona, kdo mě vychoval, když máma musela do práce na tři směny. Učila mě plést copánky, vyprávěla mi o tancovačkách v šedesátých letech a držela mě za ruku, když jsem šla poprvé do školy.
Měla jsem ji ráda. Moc. A proto jsem to chtěla udělat správně.
Začalo to nenápadně. Zapomínání. „Kam jsem dala brýle?“ „Proč mi chybí stovka?“ „Já už dneska obědvala?“
Pak přišel den, kdy volala z ulice, že neví, jak se dostala na nádraží. A že se bojí.
V tu chvíli jsme věděli, že je to vážné.
Nešlo o „jen“ stařeckou demenci. Diagnóza zněla: Alzheimer. Střední fáze, rychlý průběh. Doporučení – trvalý dohled.
Rozhodla jsem se, že si ji vezmu k sobě.
První týdny byly zvláštní. Jako by se nic neměnilo. Jen víc spala. Občas se ptala, kdo je můj manžel. Ale pořád to byla ona. Pořád říkala, že mě má ráda. Pořád si pamatovala písničky.
Pak to přišlo.
Začala si mě plést s mojí mámou. Říkala mi, že jsem děvče lehkých mravů, co rozbíjí rodinu. Chtěla si balit tašku a „jít domů“. V noci bloudila po bytě a čůrala do květináčů. Rozbila si hlavu o roh stolu. Volala policii, že ji vězníme. Schovávala nože.
A já den za dnem ztrácela kontakt s realitou.
Přestala jsem spát. Manžel odcházel z bytu do práce, aniž by se rozloučil. Děti chodily po špičkách, protože „babička zase křičí“.
A já brečela do hrníčku od čaje, který jsem si nestihla ani ohřát.
Byla jsem ta, co všechno zvládá. Co vždycky pomůže. Co „si přece nemůže dovolit dát babičku pryč“.
Jenže pak přišla noc, kdy mě uprostřed spánku probudil tlak na krku.
Babička nade mnou stála s páskem. Oči skleněné. V tu chvíli jsem věděla, že jestli ještě jednou usnu bez zámku na dveřích, nemusím se probudit vůbec.
Druhý den jsem zavolala do domova se zvláštním režimem.
Když ji tam vezli, neplakala. Jen seděla a šeptala si něco pod nosem. Já plakala. Celou cestu domů. Měla jsem pocit zrady. Že jsem to vzdala. Že jsem nebyla dost silná. Že jsem jí dlužila víc.
Pak přišly reakce.
„To bych nikdy neudělala.“
„Vždyť tě vychovala!“
„To je tohle za generaci – pohodlí nade vše.“
A já mlčela. Protože vysvětlovat zoufalství lidem, kteří ho neprožili, je jako popisovat moře člověku, co nikdy neviděl ani rybník.
Teď je to rok. Babička mě nepoznává. Vypadá spokojeně, personál je laskavý, mají ji rádi. Mám možnost s ní být jako vnučka, ne jako zdravotní sestra na hranici vyhoření.
A hlavně: moje děti mají zase mámu, která se usmívá. Můj muž má ženu, která je přítomná. A já mám zpátky alespoň část sebe, kterou jsem málem ztratila ve jménu „správnosti“.
Rozhodla jsem se vzdát péče o babičku. Lidi mě odsoudili. Ale neznali celý příběh.
Nevěděli, že i když se rozhodnete ustoupit, může to být z lásky. Že někdy se největší statečnost neukáže tím, že někoho udržíte u sebe, ale že přiznáte: nezvládám to. Ale pořád tě miluju.
