Článek
Jen pár domů, každý zná každého, a jediný hluk tu obvykle dělají děti nebo odpolední sekačky. A pak byl tu pes – starý labrador jménem Max, patřil paní Kubíkové z rohového domu.
Byla to samotářka. Ne zlá, jen… rezervovaná. Každé ráno šla s Maxem na procházku, v šest přesně. A každý večer v devět. Nepozdravila, ale vždy kývla hlavou. Taková byla. Nenápadná. Neviditelná.
A pak jednoho dne prostě zmizela.
První, kdo si toho všiml, byla sousedka naproti. „Max štěká už dvě hodiny, to není normální,“ říkala. Dveře u Kubíkových byly zavřené. Žádné světlo. Žádný pohyb.
Policie přijela rychle, ale záznamy z kamer v okolí nic neukázaly. Dům byl zamčený zevnitř. Žádné známky násilí. Všechno působilo… opuštěně. Ale uklizeně.
Jen Max byl nervózní. Odmítal jíst, nechtěl do svého pelíšku. Jako by něco hledal. Nebo někoho.
O tři dny později jsme Maxe našli na našem dvorku. Třásl se, byl celý od bláta a v tlamě držel něco šedého, zabaleno v plastu.
Mysleli jsme, že to je hadr. Ale nebyl.
Byla to obálka. Starý, promočený dopis. A na něm rukou psané jméno: „Veronika V.“ – moje.
Otevřela jsem ho až po chvíli váhání. Uvnitř byl jeden list papíru, napsaný kostrbatě, jako by se někomu třásly ruce. Byl to vzkaz. Od paní Kubíkové.
„Pokud tohle čteš, pak vím, že už není cesty zpět. Max ví, kam jít. Neptej se, nehledej mě. Prosím jen: pohlaď ho občas. A nedívej se do sklepa. Ne, nikdy.“
Sklep?
Nechápala jsem to. Bylo to jako z detektivky. Co tím myslela? Nedívat se do sklepa? Svého? Jejího? A proč mi vůbec psala?
Druhý den ráno jsem našla Maxe sedět před mým sklepem. Ticho. Oči upřené na dveře. Měla jsem klíče od paní Kubíkové – policie je nechala u mě, prý „nechť si pes na někoho zvykne.“
Nevydržela jsem to.
Sklep v jejím domě byl prázdný. Aspoň na první pohled. Ale pod kobercem byla malá dvířka, důmyslně schovaná. Staré schody vedly dolů. Pach zatuchliny, prach, vlhkost. A pak…
Stará dřevěná bedna. A v ní – deníky. Psala si je celé roky. Byla prý pronásledovaná. Někdo jí „šel po krku“, jak psala. Nevěřila policii. Myslela si, že jen Max ji chrání.
Ale v posledních záznamech bylo cosi jiného. „Cítím, že mě dům drží. Vím, že mě jednou nepustí ven.“
Policie znovu otevřela případ. Žádné tělo. Žádné důkazy o únosu. Jen zvláštní atmosféra a neklidný pes, který dodnes spí jen před sklepem.
A obálka, kterou si dodnes schovávám ve stole. Ne proto, že bych věřila na duchařské příběhy. Ale proto, že některé záhady prostě nemají mít vysvětlení.
