Článek
Bylo mu třináct a já to brala jako dětský sen. Však kdo z nás nechtěl být popelář, kosmonaut nebo malíř? Jenže ten jeho sen nevybledl. Naopak. V devítce už měl jasno: chce na uměleckou školu. A měl na to. Byl nadaný. Dokonce mu učitelka výtvarky sama doporučila ateliér, kde by se mohl připravovat na talentovky.
A já? Já mu to zatrhla.
Nezlobila jsem se na něj. Ale bála jsem se. Umění mi přišlo jako nejistá budoucnost. Měla jsem v hlavě jen jedno: chci, aby měl otevřené dveře. A ty, podle mě, otevírá gympl. Víc možností, kvalitní vzdělání, žádné „úzké zaměření“. „Umění si nech jako koníček,“ řekla jsem mu. A on se tehdy podřídil. Bez hádky. Bez vzdoru. Jen jeho pohled byl prázdnější.
Nastoupil na gymnázium. První rok to šlo – známky měl dobré, ale radost žádná. Všechno dělal s povinností, ne s vášní. Kreslit přestal úplně. Jeho skicák zůstal nedotčený. Jakoby sám sebe odsunul stranou.
Dnes je mu devatenáct. Je v maturitním ročníku. A když spolu mluvíme o budoucnosti, říká: „Nevím, mami. Všechno je mi jedno.“ Nejhorší ale bylo, když jednou mezi řečí prohodil:
„Víš, možná kdybys mi tehdy věřila, byl bych dnes šťastnější.“
Zůstala jsem sedět v kuchyni a nemohla to rozdýchat. Já? Já že jsem mu nevěřila? Vždyť jsem jen chtěla, aby měl jistotu, lepší vyhlídky.
Ale co když měl pravdu?
Když se dívám zpět, vidím kluka, který měl talent. A vidím matku, která se bála. Která chtěla řídit jeho život podle svých představ. A která ho přinutila jít cestou, která nebyla jeho.
Neudělala jsem to z tvrdosti, ale ze strachu. A přesto to byla chyba.
Dnes vím, že bezpečná cesta není vždy ta správná. Že „jistota“ může člověka spoutat víc než neúspěch. A že sny, které nepodpoříme včas, mohou uschnout.
Syn mi to nikdy nevyčetl nahlas. Ale vyčítá mi to tichým pohledem, když vezme do ruky tužku a pak ji zase položí. A já bych dala cokoli za to, kdyby se k tomu skicáku vrátil. Ne kvůli kariéře, ale kvůli sobě.
