Článek
Zvedla jsem oči od talíře. Marek stál u okna svého pokoje a zíral ven do noční tmy. Venku bylo šero, jen světla z okolních domů slabě prosvěcovala siluetu města.
„Kdo, zlatíčko?“ zeptala jsem se, i když už jsem odpověď znala. Poslední dny ji říkal pořád dokola.
„Ten muž. Stojí naproti a kouká na mě. Každý večer.“
Přešla jsem k němu a podívala se ven. Náš byt byl v desátém patře paneláku. Oproti nám nebyla žádná jiná budova, jen nízké garáže a parčík. Rozhodně ne žádné okno, z kterého by se dalo dívat zpátky.
„Nikdo tam není, Marečku. Asi se ti o něm zdá,“ řekla jsem jemně a pohladila ho po vlasech.
Zamračil se. „Ale on se směje. A má tmavé oči. Vidím ho každou noc, když zhasneš.“
Ten večer jsem nemohla usnout. Každé zakřupání parket, každý stín za závěsem mě nutil vstávat a kontrolovat byt. Marek spal klidně. Ale já ne.
Další večer přišel za mnou do obýváku. „Zase tam byl. A mluvil.“
„Mluvil? Co říkal?“ zeptala jsem se s chvěním v hlase.
„Že si mě pamatuje. A že brzy přijde.“
To už nebyla dětská fantazie. Jeho hlas byl tichý, ale vážný. Nedělal si legraci. Sedl si na gauč a sevřel plyšového medvěda. Byl bledý.
Začala jsem zkoumat všechno. Zjistila jsem, jestli náhodou někdo nemá dron nebo nějaké zařízení, co by mohlo zvenčí něco promítat. Nic. Zeptala jsem se sousedů – nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel.
Začala jsem pochybovat. O sobě. O něm.
Jednou v noci jsem si lehla k němu. Ne proto, že by měl noční můru, ale proto, že jsem chtěla vědět, jestli si nevymýšlí. Byla tma. A najednou… lehký odraz v okně.
Něco tam opravdu bylo.
Vstala jsem pomalu a přistoupila k oknu. Zadržela dech. Na skle byl otisk. Otisk dlaně. Z vnější strany. Na desátém patře.
Nevydala jsem ani hlásku. Jen jsem sáhla po mobilu a vyfotila to. Pak jsem okno zavřela, i když už bylo dávno zavřené. A zavolala jsem kamaráda, který pracuje u policie.
Přišli druhý den. Otisk neodpovídal nikomu z domácnosti. Ani mně, ani Markovi.
O několik týdnů později mi sousedka z devátého patra řekla, že jeden nájemník z horního bytu měl před lety psychické problémy. Zamkl se a nikdo ho nenašel. Nakonec ho odvezli pryč. Bydlel přesně o patro výš, přímo nad námi. A měl okno, které šlo sklápět a přes parapet… kdo ví.
Byt byl teď prázdný. Ale večer jsem tam šla. Jen tak, abych se podívala.
Dveře byly pootevřené. Uvnitř byla tma. A na zemi, přímo u okna, ležel kousek papíru. Vzal ho vítr. Nadzvedl ho a připlácnul o sklo.
Na papíru bylo dětským písmem:
„Jsem tady. Pamatuješ?“
Od té doby spí Marek beze strachu. A já jsem nechala přivrtat bezpečnostní mříže.
Ne protože bych se bála, že někdo přijde dovnitř. Ale protože si už nejsem jistá, že ten někdo… vůbec kdy odešel.
