Článek
Dům jsme zdědili po prastrýci, který tu před mnoha lety bydlel sám. Spodní vchod do sklepa byl dlouho zamčený, klíče se ztratily při jednom z mnoha stěhování, a následující generace ho prostě ignorovaly. Když jsem se ptala dědečka, říkal: „Je tam jen pár starých sudů a haraburdí – nic, co by stálo za starost.“
Jednoho rána mě Honzík zastavil u dveří pod schody a zeptal se: „Mami, kdo tam bydlí?“ Zvedla jsem oči od snídaně. „Nikdo, zlato. Sklep je prázdný a zamčený.“
„Ale na dveřích visí klíček,“ trval na svém a ukázal na ocelový zámek, který se skutečně leskl novějším kovem, než by odpovídalo opotřebované kličce ve dveřích sklepa.
Srdce mi ztuhlo. Představila jsem si, jak ten klíč někdo přinesl, zasunul do zámku a… odjel. „Myslíš, že tam někdo bydlí?“ pokračoval Honzík.
Večer jsem si to vyzkoušela sama. Klíč jsem našla na poličce nad kotlem, kde ležel schovaný vedle starého nože. Ke dveřím sklepa jsem přišla ruce se mi třásly. Vložila jsem klíč a zámek cvaknul tak lehce, že se zdálo, jako by čekal na něco – na to, až jej někdo otevře.
Když jsem dveře pootáčela, za nimi se ozvalo tiché zavrzání dřeva a chladný průvan. Stála jsem v úzkém prostoru zastavěném regály s plechovkami ryb a sklenicemi povidel. Ale vzadu, skrytá za hromadou krabic, jsem zahlédla jednu postavu – muže oděného v bílé košili, seděl na staré skříni, obličej měl skrytý v dlaních.
Zatáhla jsem za dveře a v tu chvíli se postava zvedla a podívala se na mě jasnýma očima – na očích měl přitom dětskou nedůvěru a smutek. Náhle jsem ucítila, jako by mi někdo sáhl na srdce. V úzké světelné šachtě ze schodiště se rýsovaly rysy drobné postavy.
„Mami… to je on,“ slyšela jsem Honzíka za zády. Stál v rozzářeném pruhu lampy a přitom se blížil, krok za krokem.
Postava v bílém se nadechla a zašeptala: „Pomoz mi… já tu bydlím už dlouho.“
Sklonila jsem se k ní a špitla: „Kdo jsi?“
Dívka tiše pozvedla hlavu. Její tvář byla povědomá. V očích jí tančil pláč.
„Jmenuji se Anička. Narodila jsem se…“ Její hlas vyprchal, jako by se bála pokračovat.
V tu chvíli jsem si vybavila staré rodinné fotografie, které visely na chodbě. Stála tam prababička, vedle ní malá holčička jménem Anička – sestra mého dědečka. Prý zemřela při neštěstí ve sklepě, když jí bylo pět let. Od té doby měl být sklep uzamčen. Nikdo ji neviděl, ale podle vyprávění prababička v noci šeptala její jméno.
Dívka v bílé vedle mě se natáhla a přiložila ruku na zeď. „Chtěla jsem být tady doma,“ řekla tichounce. „Ale sama neumím odejít.“
Honzík mě chytil za ruku. „Mami, pomůžeme jí?“
Zavřela jsem oči a pocítila pokoru. Nesnáším, když se na děti přenáší vážné tajemství, ale viděla jsem tuhle holčičku, jak čeká na odpuštění a chvilku odpočinku.
„Pomůžeme,“ zašeptala jsem jí.
Vrátila jsem se pro starou růžovou šálu prababičky, kterou nosila právě u sklepa, a vzala Aničce za ruku. Dovedla jsem ji po chodbě do pokoje, kde jsme uložili voňavý polštářek s babiččinou výšivkou. Anička se usmála a náhle zmizela v měkké záři ranního slunce.
Honzík mi pak řekl: „Teď má opravdový domov, mami. Už ne v tom sklepení.“
A já… já jsem věděla, že jsme objevili víc než zapomenutý sklep. Objevili jsme příběh, který potřeboval konečně odeznít. A pokoj, kde doposud nikdo neležel, dostal malou duši k odpočinku.
