Článek
Vysvětlení jsem vždy hledala v logice, vědě, náhodě. Až do chvíle, kdy čtyřletý Matěj jednou odpoledne zaječel pod postelí a pak s rozzářenýma očima vykoukl s plyšákem v náručí.
„Mamí, našel jsem ho! Medvídka Šimona!“
Ztuhla jsem.
Šimona jsme vyhodili před dvěma lety. Byla to jeho první hračka, dostal ji od mé mámy, když se narodil. Měl jedno ucho ušmudlané, očičko přišité křivě, ale Matěj ho miloval. Tahal ho všude. Když jsme pak jednou vyklízeli staré hračky, Šimon už byl v takovém stavu, že jsem ho večer po Matějově usnutí potají vyhodila. Něco ve mně tehdy protestovalo – bylo to skoro jako zrada – ale rozum zvítězil. Matěj na něj za pár dní zapomněl.
Aspoň jsem si to myslela.
Jenže teď ho držel v rukou. Toho samého. Se stejnou flíčkatou látkou, potrhanou mašličkou kolem krku. Byla to ta samá hračka. Nedokázala jsem říct ani slovo. Jen jsem sedla na kraj postele a sledovala ho, jak si s medvídkem šťastně povídá, jako kdyby se nikdy neztratili.
„Kdes ho vzal, Matýsku?“ zeptala jsem se opatrně.
Ukázal pod postel.
„Tam. Ležel tam v koutku. Spal.“
Prohledala jsem to místo okamžitě. Žádný otvor, žádná skulina, jen hladká podlaha a stěna. Byla jsem si jistá, že pod postelí nikdy nic takového nebylo. Navíc jsme ji několikrát stěhovali kvůli čištění – to místo bylo úplně prázdné.
Ten večer jsem nemohla usnout. Seděla jsem na gauči s plyšákem v ruce. Prohlížela jsem si ho detail po detailu. Tohle nebyla náhoda. Nešlo o stejný typ hračky – byl to přesně ten samý plyšák. Na vnitřní straně tlapky měl malou propisku vypsanou čárku, kterou tam jednou Matěj udělal. Přesně tu jsem poznala. Byla jsem při tom.
Následující dny jsem byla nervózní. Každý šramot, každé šustnutí mě zvedalo ze židle. A Matěj? Choval se jako obvykle. Až jednou, když jsem mu večer dávala pusu na čelo, pošeptal:
„Šimon říkal, že se vrátil, protože je čas.“
Ztuhla jsem.
„Čas na co, zlatíčko?“
„Čas mě chránit. A že ty to ještě nevíš.“
Usmál se a usnul. A já celou noc seděla vedle jeho postele a držela plyšáka v klíně.
O týden později nám v domě vypukl požár. Krátké spojení v zásuvce v dětském pokoji. Hasiči říkali, že kdybych nevstala tak rychle, mohli jsme to nepoznat včas. Ale já vstala – probudil mě pláč. Ne Matějův. Byl to vysoký, podivně tlumený zvuk – jako by naříkal… plyšák.
Dnes už je medvídek zase schovaný. Matěj si s ním skoro nehraje. Řekl mi, že Šimon „odpočívá“, protože svůj úkol splnil.
Nevím, co si o tom všem myslet. Ale jedno vím jistě.
Některé věci, které zahodíme, se vrátí. Ne proto, že bychom je potřebovali my. Ale protože ony potřebují nás.
