Článek
Nikdy neměl moc kamarádů, ale nikdy mu to ani moc nevadilo. Radši si hrál sám – stavěl si světy z kostek, maloval, nebo si pro sebe potichu zpíval písničky.
Když začal chodit do první třídy, bála jsem se, jak si zvykne. Ale už po týdnu domů přišel s rozzářenýma očima. „Mami, mám kamaráda! Jmenuje se Honzík!“ vyhrkl. Byla jsem šťastná – Matěj konečně našel někoho, s kým si rozumí.
Od té doby o Honzíkovi mluvil pořád. Jak si spolu hráli, co si vyprávěli, že mu Honzík půjčil gumu, a že ho dokonce pozval domů. „Ale ještě ne teď, maminko, říkal, že až bude víc času.“ Bylo to roztomilé. Všichni jsme měli v dětství takového parťáka.
Jednou, když jsme si hráli na zahradě, Matěj zamával směrem k bráně. „Ahoj Honzíku!“ zavolal. Otočila jsem se – ale nikdo tam nebyl. Usmála jsem se. Dětská fantazie.
„Mami, můžu si Honzíka pozvat domů?“ zeptal se další den. „Jen na chviličku, ukážu mu svoje dinosaury.“
„Jasně, zlato,“ odpověděla jsem, i když jsem si říkala, že je zvláštní, že jsem ho ještě nikdy neviděla. Matěj si hrál v pokoji a mluvil, smál se. Jeho radost byla nakažlivá.
Až do chvíle, kdy jsem do pokoje nahlédla.
Seděl uprostřed pokoje, měl rozložené figurky – a vedle něj ležela roztažená dětská deka, na které byl položený druhý talířek s piškoty a druhý hrneček s čajem, který jsem tam nepřinesla.
„Matěji… kdo to přinesl?“ zeptala jsem se.
„Honzík. Měl žízeň.“ řekl úplně samozřejmě.
Ztuhla jsem. Přísahala bych, že jsem mu neservírovala dvě porce. Možná jsem zapomněla…? Nebo si to nějak sám nachystal?
Nechala jsem to být. Ale začala jsem si všímat drobností. Dveře do pokojíčku, které jsem zavírala, byly ráno pootevřené. Hračky jinak rozložené, jako by s nimi někdo další manipuloval. A Matěj čím dál víc vyprávěl podivnosti. „Honzík říká, že se mu tady líbí.“ „Honzík nemá maminku, ale říkal, že se mu líbíš.“ „Honzík nemůže odejít.“ Poslední věta mě znepokojila.
Rozhodla jsem se, že ho jednou vyfotím při hře. Potají, jen tak. Chtěla jsem zachytit ten kouzelný svět dětské představivosti. Udělala jsem pár snímků přes dveře, kde si Matěj zrovna hrál. Smál se a díval se někam vedle sebe.
Večer jsem si fotky otevřela. A tam, na jedné z nich, seděl u něj někdo další.
Chlapeček. Světlé vlasy, modré tričko. Rozmazaný, jako by se nechtěl nechat zachytit. Ale byl tam. A nepatřil k žádnému dítěti, které jsem znala.
Srdce mi spadlo do žaludku.
Ukázala jsem fotku Matějovi. „To je Honzík!“ usmál se. „Už ho taky vidíš?“
Pátrala jsem. Mluvila se školou, s učitelkou. Nikdo takový tam nechodí. Žádný Honzík. Ani v okolí jsme nenašli dítě toho jména a popisu. A pak mi jedna starší sousedka, když jsem se jí zmínila jen tak mezi řečí, řekla: „Honzík… Honzík tady bydlel. Ale…“
Odmlčela se.
Před třiceti lety. Malý kluk. Spadl ze schodů v domě naproti, když si hrál. Nepřežil. Jmenoval se Honzík Král.
Od té doby už Matěj Honzíka domů nezval. A já jsem pochopila, proč jsem ztuhla, když jsem ho poprvé uviděla na fotce – měl totiž úplně stejný obličej jako chlapec, kterého jsem vídala na staré černobílé fotce v městské kronice. Na té, která kdysi visela v knihovně s nápisem: „Na památku Honzíkovi, který odešel příliš brzy.“
