Článek
S tátou jsme si nikdy nebyli blízcí. Byl tichý, uzavřený. Doma moc nemluvil, spíš poslouchal rádio a četl noviny. Když jsem byl malý, bál jsem se ho. Když jsem vyrostl, nerozuměl jsem mu. A tak jsme spolu většinu života mluvili hlavně o počasí a zprávách.
Na pohřbu nás bylo málo. Já, máma, teta a pár sousedů. A pak i několik lidí, které jsem neznal. Po obřadu za mnou jeden z nich přišel.
„Vy jste pan Jakub? Já jsem Karel, dělal jsem s vaším tátou v hasičích. Váš otec mi zachránil život.“
Zůstal jsem na něj zírat.
„Můj otec byl hasič?“
Muž se usmál. „Třicet let. Dobrovolník. Nikdy o tom moc nemluvil, co? Byl skromnej. Ale pro hodně lidí tady byl hrdina.“
Začal mi vyprávět. Jak táta běhal k požárům ještě po práci. Jak v roce 2002 pomáhal evakuovat seniory při povodních. Jak platil z vlastní kapsy výjezdové obleky, když na to neměli dotace.
Ten večer jsem poprvé otevřel starou skříň v garáži, které jsem se jako dítě nesměl dotýkat. Byla plná fotek, výstřižků z novin, diplomů a dokonce i několika medailí. Můj otec měl život, o kterém jsem nevěděl vůbec nic.
Začal jsem mluvit s lidmi z vesnice. S jedním starým pánem, kterému táta každý pátek vozil nákup. S paní po mrtvici, které pravidelně sekal zahradu. S bývalým kolegou, kterému pomohl ze závislosti na alkoholu.
Nechápal jsem. Proč mi o tom nikdy neřekl? Proč jsme místo hlubokých rozhovorů seděli mlčky u televize? Proč jsme si byli tak vzdálení, když byl očividně schopný být pro druhé tolik?
Pak mi to došlo.
Táta byl jiný než já. Mluvil činy. Ne slovy. Chtěl chránit, ne vysvětlovat. Možná měl své démony, možná výchovu, která ho učila, že city se neříkají nahlas. Možná chtěl, abych byl lepší, a neuměl to jinak než mlčením.
A já ho za to roky soudil. Že je chladný. Nezájem jsem si pletl s rezervovaností. Až když odešel, začal jsem sbírat střípky a teprve pak jsem viděl celý obraz.
Dnes mám doma jeho fotku ve staré uniformě. A často si představuju, co by mi řekl, kdyby ještě mohl. Možná nic. Možná by jen pokýval hlavou. Ale věřím, že by byl rád, že ho konečně znám.
Táta odešel náhle. Ale až po pohřbu jsem zjistil, kdo doopravdy byl. A vím, že bych na něj měl být hrdý. Jen škoda, že jsem mu to nestihl říct dřív.
