Článek
Seděla jsem na gauči, televize běžela, ale myšlenkami jsem byla jinde – jako poslední dobou často. Nějaký podivný neklid mě provázel už několik týdnů. Nepojmenovatelný, ale přítomný. Tiché napětí v zátylku. Možná únava. Možná něco jiného.
Z myšlenek mě vytrhlo krátké zavibrování mobilu. Sáhla jsem po něm bez přemýšlení. Na displeji se rozzářila zpráva.
„Nezapomeň.“
Jedno slovo. Krátké. Bez interpunkce. Odesílatel? Žádné jméno, žádné číslo. Jen „Neznámý kontakt“.
V první chvíli jsem si řekla, že jde o omyl. Možná někdo posílá připomínku a spletli si číslo. Ale něco na tom bylo… jinak. Podivně znepokojivé. Zpráva přišla přesně ve 21:17 – což mi později přišlo zvláštní, protože v ten samý čas jsem před čtyřmi lety ztratila babičku.
Zprávu jsem si několikrát přečetla. „Nezapomeň.“ Co nemám zapomenout? Kdo to psal? A proč právě teď?
Zkontrolovala jsem všechny aplikace – žádné neobvyklé upozornění. Ani historie hovorů neukazovala nic zvláštního. Ale v mém telefonu ta zpráva byla. A čím déle jsem na ni koukala, tím víc jsem měla pocit, že mi něco říká. Ne něco konkrétního. Spíš pocit. Že tohle už jsem někdy zažila.
Tu noc jsem nemohla spát. Převalovala jsem se, oči dokořán. Ve 3:12 jsem se zvedla a šla do kuchyně. Na lednici máme starý magnet – připínám tam fotky. A pod jednou z dovolené vykukoval kousek zažloutlého papírku, o kterém jsem vůbec nevěděla. Vytáhla jsem ho.
Na papírku bylo napsáno stejným rukopisem jako ve starých denících babičky:
„Až přijde čas, někdo ti připomene, co nesmí být zapomenuto.“
Zamrazilo mě. Ten papír jsem tam musela dát kdysi dávno – nebo někdo jiný. Ale proč si na to vůbec nepamatuju?
Ráno jsem volala mamince. Ptala jsem se na babičku, na staré věci, na to, jestli někdy něco podobného říkala. Chvíli mlčela. A pak jen tiše řekla:
„Víš, babička vždycky věřila, že paměť je jako kruh. Věci, které zapomeneš, se vrátí, když jsi připravená. A často právě v noci.“
Od té doby se to stalo ještě dvakrát.
Jednou přišla zpráva „Je čas.“
A podruhé jen tři tečky: „…“
Nikdy nebyly z čísla. Nikdy nebylo možné je odpovědět. Ale pokaždé, když jsem je četla, ozvala se ve mně ozvěna – pocit, že něco hluboko ve mně ví, o co jde.
Jednou v noci jsem ze skříně vytáhla starou krabici se vzpomínkami. Fotky, dopisy, pohledy. Našla jsem jeden, co mi babička napsala, když mi bylo šest. Na zadní straně bylo:
„Nikdy nezapomeň, kdo jsi. A odkud jdeš. Někdy i zapomenutí je jen přechod.“
A tak teď čekám. Možná přijde další zpráva. Možná se konečně dozvím, co jsem měla celou dobu vědět. Ale jedno vím jistě: některé věci nás hledají celý život. A připomenou se… ve chvíli, kdy jsme konečně ochotní slyšet.
