Článek
Jeho dveře jsme jen zlehka otevřeli, abychom vynesli nábytek a rozdělili oblečení. Poličky, na kterých kdysi stály porcelánové ozdoby, připomínaly jen stín její přítomnosti. Všechno tu vonělo po skryté nostalgii.
Jedno odpoledne, když už jsme měli většinu věcí vyklizených, mě zaujala malá skříňka pod schody. Babička ji často zamykala a říkávala: „Tuhle nit nechte občas trochu povolenou.“ Nikdo netušil proč. Když jsme konečně vyklidili prostor, všimla jsem si, že ze zadní části skříňky vykukuje plastová kazeta s modrým štítkem: „Ahoj miláčku.“
Kazeta v sobě nesla drobné stopy opotřebení, jako by ji někdo často vytahoval. Byla zavěšená na provázku, aby se neztratila. Vzala jsem ji do ruky a pocítila, jak mi srdce poskočilo. Všichni věděli o jejím deníku a starých fotografiích, ale o kazetách moc nemluvila – vůbec mi nenapadlo, že by si nahrávala hlas.
Na nejbližším stole jsme našli kazetový magnetofon. Po chvíli snažení se mi povedlo kazetu vložit a stisknout „play“. Na okamžik se nic nedělo. A pak se ozvalo tiché šumění pásky a konečně… susotavý, nepatrně chraplavý hlas babičky:
„Ahoj miláčku, jestli tohle posloucháš, asi jsem už pryč. Možná tohle bude tvůj první dopis ode mě… jen trochu staromódní. Chci, abys věděla, že jsem tě vždycky milovala víc než cokoli na světě. Když jsi byla malá, sedávali jsme spolu pod tím starým kaštanem před domem. Vzpomínáš?“
V tu chvíli mi zatajilo dech. Ten hlas… nenapodobitelný smích, jemný tón, který byl zároveň plný tepla i lehkého smutku. Soustředila jsem se na slova:
„Tehdy ses bála bouřky a já jsem ti stála za zády. Držela jsem tě za ruku, dokud se nezjevila duha. Říkala jsem ti, že po dešti vždycky přijde něco nového. Nikdy jsem ti neřekla, jak moc mi to pomáhalo, když jsi v tu chvíli usmála ty. Bývala jsi moje světlo, i když jsem to nevěděla.“
Kazeta pokračovala a babička vzpomínala na detaily, které mi vždycky zůstaly utajeny: na její první lásku, na strach z války, na to, jak si zapisovala vše, co ji těšilo, aby to nezapadlo v čase. Mluvila o mých rodičích, o chvílích, kdy je viděla poprvé, a dokonce o tom, jak věřila, že jednou budu pokračovat v jejím receptu na švestkový koláč, který mi vždycky odnášela po sušení švestek.
Občas se hlas zlomil, jako by znovu prožívala bolest, kterou tenkrát neměla komu sdělit. Zvlášť když zmínila, že chtěla, aby se její vnoučata nikdy nebála, že i když od ní nakonec něco zůstane jen v srdcích, láska dokáže překonat i smrt:
„Někdy, když se mi nebude chtít vstávat, vzpomenu si na tvůj úsměv a řeknu si, že to stojí za to… Až jednou přijdeš sem a najdeš tenhle pás, věz, že s tebou budu – v každém šumu větru a v každém cukroví, které upečeš.“
Když kazeta skončila, chvíli jsem jen seděla a poslouchala ticho. V dlaních mi zůstaly rozklepané prsty. Babička mi darovala kus své duše – nahraný v několika minutách – a já najednou pochopila, proč nechávala skříňku zamčenou. Tento hlas měl zůstat skrytý až do chvíle, kdy bude nejvíc potřeba.
Doma nikdo nic nevěděl; kazetu jsem si schovala. Čas od času ji znovu vložím do přehrávače a pustím si její vzpomínky: to tiché vyprávění o lásce, naději a o tom, že i když je někdo pryč, zůstává s námi v každém okamžiku, kdy se usmíváme na vzpomínku, která nikdy nepřestane hřát.
