Článek
Zapáchalo tam čerstvě mletou kávou a vanou ze starých knih, které vlastnila majitelka, paní Horáková. Zvolil jsem stůl u okna, abych si popovídal s počítačem a přijmul pár e-mailů. Objednal jsem cappuccino s lehkou pěnou a uvelebil se v křesle.
Ticho narušovalo jen šumění mlýnku na kávu a občasné cinknutí hrníčku. Po chvíli jsem zvedl hlavu a v rohu zahlédl mladíka, který se zdál nervózní. Nehýbal se, jen občas mžoural na dveře, jako by čekal na někoho. V ruce pevně svíral obálku, která působila dojemně — starobylý papír, přelepený voskem se zbytky rudé pečetě. Když se konečně vydal k mému stolu, bylo mi jasné, že nejspíš hledá nějakou schůzku.
Sedl si k mé straně. Vypadal trochu omšele — rozbitá sukně od bundy, tmavé kruhy pod očima, jako by nespal několik nocí. Laskavě se usmál a kývnul na můj šálek: „Omlouvám se, jestli ruším…“
„Vůbec ne,“ řekl jsem v duchu, ale zůstával jsem klidný. Jen jsem si odhrnul pramen vlasů, abych skryl překvapení, když mi podával obálku:
„Tohle je pro vás,“ řekl váhavě. Otevřel jsem pusu, ale než jsem stačil cokoli říct, zmizel v davu lidí, kteří zrovna přicházeli do kavárny.
Držel jsem v ruce ten dopis, vážil jen pár gramů, ale vypadalo, jako by obsahoval celý svět. Pečetí z vosku čoukal kousek drátěného motivu — symbol, který jsem poznal jako znak sdružení, o jehož existenci jsem slyšel jen v náznacích. Venku, na chodníku, se cákala dešťová voda a odrážela světla lamp, jako by se snažila ukázat cestu tam, kde žádná není.
Usadil jsem se znovu a — i když mi ujíždělo srdce jako vlak — rozetnul jsem vosk. Uvnitř byl jediný list papíru, psaný pečlivou, rovnoměrnou, ale neznámou rukou:
„Pan Novotný,“ stálo hned pod nadpisem,
„nevím, zda mi odpustíte, že píši na toto místo, ale vím, že teprve vy mně můžete pomoct.
Mé dítě — Anežka — zmizelo před týdnem a policie ani pátrací tým nenachází jedinou stopu.
Vítejte prosím o všechno, co jste kdy věděl o starém mostě u Kamenice.
Hledám vodítko, které zmizelo spolu s ní.
Neuznávám jinou alternativu než ji najít živou.
S úctou, M. Šimek.“
Zaklapl jsem dopis a cítil jsem, jak mi búší tep. „Novotný?“ pomyslel jsem si. Kdysi — velmi dávno — jsem patřil k rodině, která žila v malé vesnici pod Kamenicí. Moje příjmení je Šimek, ale o tom pátku se mluvilo i ve městě, protože starý most byl místem, kde se několikrát stávaly nehody. Tehdy tam zmizela moje kamarádka Líza a nikdy se nenašla.
Strach mi polevil a nahradila ho vzpomínka na ten den. Jak jsme na kolech ujížděli právě kolem břehu řeky, smáli se v paprscích odpoledního slunce. Pak se sklouzla po mokrém kameni a ztratila se v tiše tekoucí vodě. Hledali jsme ji hodiny, máma i táta křikali její jméno uprostřed ticha, ale zůstalo jen echo. Ten most byl posledním místem, kde ji viděli. A její věci — šátek, igelitová taška s hráškem a kniha — se našly na opevněné stěně hned vedle.
Možná že tenhle dopis psal někdo, kdo prožil podobný osud: ztráta dítěte, které zmizelo uprostřed nepochopitelné tmy. Stálo tam „pan Novotný“. Ale já — já jsem byl poslední, kdo si vzpomněl na Šimkovu rodinu z druhé strany Kamenice. A nevěděl jsem, jestli ještě žijí, jestli někdy dospěli k odpovědím, které bych možná našel ve vlastních vzpomínkách.
Strčil jsem dopis do kapsy. Vnímal jsem cizí hlasy, dřevěné židle drhnoucí o dlažbu a vůni espressa. Vzpomněl jsem si na matku Lízy, jak jednou v noci klečela vedle mé postele a prosila mě: „Prosím, vzpomínej na ni, když usneš.“ A já se bála vzpomínat, protože bolest byla větší než ticho. Ale teď, když jsem držel v rukou tu žádost o pomoc, věděl jsem, že musím začít.
Zbytek odpoledne jsem proseděl v té kavárně, sledoval jsem proud lidí a poslouchal cizí rozhovory. Přemýšlel jsem, jestli šlo o matku, otce, příbuzného. A především jsem si kladl otázku: zda je možné, aby se někdo ještě živil nadějí, že uvidí ztracené dítě znovu.
Když jsem poprvé zítra ráno vkročil do stejné tramvaje, měl jsem v kapse poslední dopis od neznámého muže s písmenem „M.“ Na římse jsem položil dopis a pozoroval, jak se otevírají dveře a vystupuje ta dívka, která držela v jedné ruce vysušený květ a v druhé půlku naleštěného klíčového řetízku. Hledala mě očima, ale nakonec přistoupila někam dál.
Druhé setkání s neznámým člověkem v tramvaji? Tentokrát jsem se nedal zmást: vstoupil jsem k ní a zeptal se:
„Jste paní Šimková?“
Zastřel mě její pohled: unavený, a zároveň plný zvláštní naděje. Přikývla. A já jí na stole položil dopis, ve kterém stálo:
„Nevěděl jsem, že vaše dcera taky zmizela. Věřím, že si vzpomínám na ten den. Pomohu vám najít pravdu.“
A tak to začalo: ten neznámý mladík v tramvaji mi podal dopis, který nebyl pro mě. A přesto změnil celý můj život.
