Článek
Zasunuté v polici, trochu zaprášené, plné vzpomínek. I my máme jedno takové – kožené desky, zažloutlé stránky, fotografie od dětství rodičů až po naši svatbu. Listovali jsme v něm stokrát. Proto přesně víme, co v něm je. A co tam nikdy nebylo.
Poprvé jsme si toho všimli během návštěvy babičky. Chtěli jsme jí ukázat pár fotek ze starších let, vzpomínali jsme. Otevřela jsem album přibližně v polovině a mezi dvěma známými stránkami byla vložená fotografie. Malá, černobílá, s popraskanými okraji. Zvláštní bylo, že ten snímek nikdo z nás nepoznával.
Na fotce byl obývací pokoj – přesně jako ten náš, ale… ne tak docela. Nábytek podobný, jen starší. Televize ještě trubicová, záclony, které jsme nikdy neměli. A uprostřed stála žena. Zády k objektivu. Dlouhé tmavé vlasy, kabát, a v náručí držela dítě, zakryté dekou. Nikdo z nás tu ženu nepoznával.
Pod fotkou nebyl žádný popisek. Jen datum v rohu: 25. 11. 1993. Přesně ten den jsem se narodila.
Babička zbledla, když snímek uviděla. Řekla jen: „To je nemožné.“ A dál mlčela.
Zkusili jsme fotku prozkoumat. Nešla z albumu vyjmout – jako by tam byla součástí od začátku. Ale předtím tam nebyla. Byla jsem si jistá. I máma to potvrdila. „Tahle fotka tam nikdy nebyla. A tu místnost neznám. Ale připadá mi… děsivě povědomá.“
Ten večer jsme pátrali. Datum, fotografie, kde jsme tehdy byli, jestli není na snímku někdo z příbuzných. Nic. Ani jediné vodítko. Jen zvláštní pocit, že ta žena ví, že se na ni díváme.
Když jsme to další den ukázali tátovi, usmál se. Myslel si, že si z něj děláme legraci. Ale když viděl výraz mojí mámy, pochopil, že ne. A pak řekl něco, co nám všem zastavilo dech:
„Tuhle ženu jsem už viděl. Ve snu. Dávno. Stála u postýlky a zpívala.“
Od té doby zůstala fotka v albu. Nepohnula se, nezměnila. Ale vždycky, když ji někdo otevře, cítíme napětí. A ticho. Jako by na okamžik něco čekalo, jestli si někdo vzpomene.
Kdo byla ta žena? Proč se objevila právě v našem albu? A proč právě na den mého narození?
Nevím. Možná to jednou zjistíme. Anebo ne. Ale pokaždé, když listuji tím albem, se bojím. Ne té fotky. Ale co bude na další stránce.
