Článek
Já lovím starožitnosti, Tomáš kola, a v tom hluku blekotajících stánků mě zaujala maličká černá krabička – kovový fotoaparát značky Altissa. Vypadalo to, že dlouho nikdo nefotil. Prodavač nevěděl, zda je v aparátu zbytek filmu, a tak mi fotoaparát prodal skoro zadarmo.
Doma jsem ho opatrně otevřela – jakýsi stisk informačních políček mi bleskl hlavou, ale nic nečekaného: skutečně tam byl na místě starý, mírně zatuhlý film. Nevěřila jsem, že na něj ještě něco zachytím, a tak jsem ho místo vyjmutí odnesla na naší oblíbenou fotolaboratoř.
O dva dny později mi zavolali: film se podařilo zachránit, přinesu-li ho osobně. V laboratoři jsme stáli u stolu a paní fotografka objevovala jednotlivé snímky. První záhadné záběry – stopy světla, barevné mapy – jsem považovala za artefakty stáří. Vzápětí ale spatřila něco jiného:
Na páté fotce jsme byli my. Já a Tomáš sedící na trávě v parku, drželi jsme kávu a smáli se. Přešlo mi oko na pravý roh snímku: stálo tam datum – včera.
„To je nemožné,“ vydechla. „Tady je 3. 9. 2023.“
Další snímky potvrzovaly první: my dva v různých polohách – drželi jsme se za ruce, já si vyhrnovala sukni a on upíjel doušek kávy, v parkových alejkách na pozadí stále rostly třešně plné listů. Všechno vypadalo naprosto současně, jen zachyceno před naším objevením fotoaparátu.
Cítili jsme mráz v zátylku. Kdybychom skutečně fotili včera, proč jsme neměli tento aparát? A proč ten film nebyl prázdný? Paní fotografka mi podala poslední snímek – opět my dva, ale už ve dveřích našeho bytu, jak se smějeme nad prázdným plechem s novinami na stole.
Když jsme se vrátili domů, vše jsme zkontrolovali. Fotoaparát od včerejška nikdo nemohl mít; zůstal zamčený pod skříní. Zkoušeli jsme přehrát záznamy z mobilních kamer – žádný střípek, že bychom to včera fotili. A na stole skutečně ležel papír se včerejším datem – noviny, které jsme včera večer kupovali na rohu.
V obýváku zavládla tíseň. Postavili jsme fotoaparát zpátky na polici. Zablikalo mě světlo nad televizí a já jsem si všimla stínu – ten den už byla tma, ale v obraze mobilu zasedal do snímku záběr z včerejška. Otočila jsem se k Tomášovi: „Vidíš to, že… to je celé zrcadlo?“
Znovu jsme za sebou zavřeli dveře. Společně jsme si říkali, že je to divná náhoda, artefakt. Ale v noci jsem snila o tom, jak mě někdo fotí zezadu. Když jsem se ráno probudila, na nočním stolku ležel další papírek – tentokrát bez fotografie, jen jediná věta napsaná rudým perem:
„Díky, že jste se vrátili.“
Málem jsem polkla. Tomáš se probudil a já mu ukázala papírek. Podíval se na mě tázavě, ale pak jsme oba věděli totéž: že ten fotoaparát neznamená jen starou techniku, ale něco, co překročilo čas. Něco, co nás chtělo zachytit v okamžiku, než jsme to pochopili.
