Článek
Na stole u postele stála sklenice vody a vedle ní diář, kde jsem si zapisovala úkoly na další den. Vstala jsem jen jednou, abych si doplnila vodu, a hned jsem se vrátila pod peřinu. Ráno mě ale probudilo neobvyklé ticho, které bylo ještě tiché než obvykle – jako by někdo stlumil všechny zvuky světa.
Rozespalá jsem otevřela oči a odsunula peřinu. V rámečku lampičky žhnul ukazatel času: půl sedmé. Vyvrátila jsem z pokoje noční košili, usedla na kraj postele a automaticky sáhla po diáři. Byl prázdný. Ale místo něho ležel na stole druhý, malý lístek. Černým perem na bílém papíře stálo jediné:
„Děkuji za noc.“
Srdce mi poskočilo. Vzala jsem lístek a hleděla na něj, jako by mi mohl cosi vysvětlit. Byla to psací papírek z obálky, kterou jsem doma neměla. A já nikoho nenapadalo, že by tu v noci byl kdo jiný než já.
Zvedla jsem se a prošla ložnicí do předsíně. Boty i kabáty visely na obvyklém místě. V kuchyni to klapalo: kávovar byl v provozu, voda na čaji bublala. Na kuchyňském stole stála voda, jakou jsem udělala před usnutím – a vedle ní šálek s pár kapkami čaje. Při pohledu se mi zatočila hlava. Teprve teď mi došlo, že někdo dopil zbytky.
„Aha… tak jsi tady byla,“ zašeptala jsem a ostře políbená vzpomínka mi naskočila v hlavě. Včera večer jsem se probudila kolem druhé – z impozantního snu, který mě zmátl. Zvuk deště, chvění závěsu a pocit, že vedle mě někdo leží. Otočila jsem se, ale viděla jen tmavou siluetu květinové závěsy. Převalila jsem se a počítala dech – a pak jsem usnula znovu.
Lístek jsem položila ke své kaveře a usedla na židli. „Kdo je to? A proč děkuje?“ Mumlala jsem si. Vzpomněla jsem si na sérii reklam, kde navštěvovaly byt neviditelné bytosti a zanechávaly poděkování pro „pána domu“. Smáli jsme se u nich, říkali jsme si, že je to hloupost.
Přitáhla jsem mobil a vyhledala SMS – žádné nové zprávy za noc. Zkontrolovala jsem zámek dveří – všechno se zdálo zavřené. Okna pak očištěná a zavřená. Nikdo by nemohl vejít, aniž bych to zaslechla.
S lístkem v ruce jsem se vrátila do ložnice. A tam, pod polštářem, ležel další papírek. Tenký, roztřepený na okraji. Na něm napsané jediné slovo:
„Prosím.“
Strach mi zajel kostmi. Kdo tu byl? Co chtěl? A byla to žádost nebo výzva? Znovu jsem prošla celý byt – ani stopa po vniknutí. Jediná neobvyklost byla ta záhadná včerejší noc, kdy se můj sen jakoby spojil s realitou.
Druhý den jsem vynechala schůzku a zavolala kamarádce z univerzity – vypravila jsem jí o lístku. Navrhla, ať přijde a prozkoumáme byt společně. Když vešla, první, čeho si všimla, byl lístek na stole: „Já bych ho vyfotila,“ řekla a cvakla mobilem. Pak se ptala, co vím o tajemné zprávě, a já přiznala, že nic.
K večeru jsme se oba vrátily do ložnice. Zapálila jsem lampičku a ukázala jí lístek. „A teď?“ zeptala se. Otevřela poličku nad nočním stolkem a vypadl z ní další psaný papírek – tentokrát ne v mé ruce, ale v krabičce na šperky, o které vím už roky, že tam žádné psaní být nemůže.
Na papírku stálo:
„Vrať mi, co jsi vzala.“
Strach i zvědavost se mi smísily v žaludku. Co jsem vzala? A komu? Kde se ty lístky vešly? V té chvíli jsem ucítila, jak mne někdo sleduje – pohledem neviditelným, ale jasným jako ráno, které se právě zrodilo.
