Článek
Pršelo, venku bylo šero a v kuchyni voněl čerstvě uvařený čaj. Seděla jsem u stolu, pročítala zprávy na mobilu a občas se zadívala na kapky stékající po skle.
A pak jsem ho uviděla.
Stál venku, za oknem, přesně na místě, kde vždycky kouřil, než jsme mu to kvůli zdraví zakázali. Na sobě měl tmavou bundu, ruce v kapsách a klidný, lehce unavený výraz – ten výraz, který jsem znala od dětství.
Můj otec.
Ale zemřel před třemi lety. Přímo v tomhle domě. Držela jsem ho za ruku, když vydechl naposledy. Pohřeb byl, urna stojí na polici. A přesto – to byl on.
Vyskočila jsem, srdce mi bušilo až v krku. Rozběhla jsem se ke dveřím a vyšla ven, aniž bych si oblékla kabát.
Na dvoře nikdo nebyl.
Jen mokrá dlažba, ticho a studený vzduch.
Řekla jsem si, že to byl stín. Přelud. Hlava plná vzpomínek. Možná odraz. Ale příští večer… se to stalo znovu.
Tentokrát byl blíž. Ne stál – koukal dovnitř. Stejně klidný, neškodný. Ale zároveň to nebyla jen vzpomínka.
Zavřela jsem oči, počítala do deseti, otevřela – a okno bylo prázdné.
Neřekla jsem to manželovi. Ani dětem. Nejdřív. Ale všimla jsem si, že i oni začali být neklidní. Děti najednou nechtěly jít večer do kuchyně. Manžel řekl, že se mu zdálo, jak někdo chodí po chodbě a šeptá jeho jméno. Myslel si, že to byl sen.
A pak jsem jeden večer našla na jídelním stole jeho hrnek. Ten, co jsme po pohřbu uložili do krabice s ostatními věcmi. Stál tam, s kapkou čaje na oušku.
Možná je to varování. Možná se snaží něco říct. Nebo jen přišel zkontrolovat, jestli jsme v pořádku.
Nevím. Ale od té doby nezatahujeme závěsy.
A pokaždé, když jdu kolem okna, dívám se. Čekám.
A někdy – opravdu jen někdy – si myslím, že tam zase stojí.
