Článek
Rychle jsem srovnávala náhradní tričko, kalhoty, oblíbené krekry… a najednou mi došlo, že jsem úplně zapomněla zabalit jejího nejmilejšího plyšáka—medvídka Ferdy, se kterým usínala od dvou let.
„Mami, kde je Ferda?“ zeptala se ve dveřích, když mě pozorovala. Objevila jsem prázdné místo v posteli a na jejím obličeji se mísil strach s lehkou úzkostí.
„Jsem hrozná,“ zašeptala jsem a objala ji. „Nějak jsem si na něj nevzpomněla. Omlouvám se, zlato.“
Anička jen pokrčila rameny:
„To nevadí. Půjdu bez něj.“
Cítila jsem se provinile. Slečila jsem koupila toho nejlevnějšího malého plyšáka v sousedním hračkářství, zabalila ho do tašky a přitiskla k ní varovné slovo: „Ferdův dvojník, prosím, opatruj.“
Ráno jsme ji doprovodily na nádraží, dala jsem jí i oba medvídky—starého i nového—na krk. Odtud její třídní paní odvedla skupinu dětí do autobusu a my jsme sledovaly odjezd.
O dva dny později jsem ji vyzvedla na perónu. Z autobusu vylezla usmívající se Anička, mrkla na mě a podala mi pevně svázaný sáček:
„Tady, tady to máš.“
Sklonila jsem se a sáček otevřela. Uvnitř ležel… Ferda. Vášnivé ochlupený, trochu zaprášený, ale pořád s jeho milým, vyšisovaným úsměvem. A kolem krku byl omotaný papírový proužek, na kterém stálo jediné slovo:
„Nikdy.“
Vzala jsem jí Ferdovi do dlaně a tiskla se slzami v očích. Pochopila jsem, že Anička věděla, jak strašně mi na medvídkovi záleží—že je víc než hračka, víc než přítel do postele. Když jsem jí dala nový plyšák, odhodila ho, a vybrala si toho pravého. Ten, který pro ni byl zárukou domova i odvahy. A teď mi napsala „Nikdy,“ abych pochopila, že bez něj by to nebylo ono.
Stála jsem tam, se dvěma medvídky v náručí a dceří objímající se za moře ruměnkách, a brečela jsem. Ne z toho, že jsem zapomněla sbalit hračku, ale z toho, že ta malá holčička pochopila, jak podstatné jsou vzpomínky a bezpečí, i když někdy vyžadují složitější vysvětlení než jen seřazení věcí do kufru.
