Článek
Bylo mu jen šedesát. Infarkt. Ráno jsme se ještě smáli nad tím, jak spálil topinky. Odpoledne jsem ho našla na zemi v garáži. A od té chvíle nic nebylo jako dřív.
Lidé říkají, že čas všechno zahojí. Ale zapomínají dodat, že některé rány se nezahojí nikdy. Jen se naučíš s nimi žít. Tváříš se, že funguješ. Jdeš do obchodu, žehlíš, odpovídáš na zprávy v rodinné skupině. Ale v tobě zůstává prázdné místo, které nikdo nevidí. A které pořád bolí stejně.
První týdny jsem v noci nespala. Ležela jsem na jeho straně postele. Držela jeho polštář. A ticho mě dusilo. Někdy jsem k němu i mluvila. Jen tak – polohlasem.
„Tomáši, proč jsi mě tady nechal? Co mám teď dělat?“
A pak, asi po měsíci, se mi o něm začalo zdát.
Poprvé přišel ve snu jen tak. Stál v našem starém bytě, ten z devadesátých let, s tou hroznou oranžovou sedačkou. Měl na sobě svoji oblíbenou flanelku a usmíval se. Nic neříkal. Jen mě objal. A já se probudila s mokrými tvářemi.
Pak přicházel znovu. Každou noc. Někdy jsme si jen sedli ke stolu a mlčeli. Jindy mluvil. O tom, jak je v pořádku. Jak se nemám bát. Jednou mi dokonce řekl, že mám opravit topení – že slyšel, jak divně bouchá. A víš co? Fakt bouchalo.
Začala jsem se na ty sny těšit. Připadalo mi, že se mnou pořád je. Že ještě není konec. Možná to byla jen práce podvědomí. Možná se mi mozek snažil ulevit. Ale pro mě to bylo skutečné. A stále je.
Lidé se mi někdy svěřují, jak těžké bylo po ztrátě jejich blízkých „přestat mluvit do prázdna“. Já nepřestala. Večer si sednu k hrnku čaje, podívám se na jeho fotku, a řeknu mu, co se stalo během dne. Co mi napsala dcera. Co se mi zdálo. Co mě potěšilo.
Někdo by řekl, že jsem se zbláznila. Já říkám – já jen miluju dál.
Nevím, jestli ty sny jednou přestanou. Možná ano. Možná ne. Ale vím jedno: Tomáš ve mně zůstal. V mé řeči, v mém smíchu, v tom, jak skládám ručníky nebo jak se rozčiluju, když teče dřez. A zůstává i v těch snech. Každou noc si spolu povídáme.
A tak žiju dál. Ne sama. S ním. V tichu. V myšlenkách. A ve snech.
