Článek
Nebyla to jen výpověď – bylo to přiznání porážky. Roky jsem pracoval ve stejné firmě, znal jsem každého, věděl jsem, kam sahají káble ve stěně i kdo kdy chodí na oběd.
A najednou: konec.
Důvody? Úspory. Šetření. Změna směru. Nic osobního, prý.
Ale pro mě to osobní bylo. Přišel jsem domů a sedl si na gauč. Bez energie, bez plánů. Jen s dopisem a prázdným pohledem.
První tři dny jsem ani nevycházel. Dělal jsem si kafe, scrolloval zprávy, a zase vypínal mobil.
Cítil jsem se zbytečný. Hodnotu jsem si stavěl na práci – a ta mi zmizela.
Čtvrtý den mě kamarád přemluvil, ať jdu aspoň „na jedno“. Nechtělo se mi, ale řekl jsem si, že ticho doma mi už stejně nepomáhá.
Sedli jsme si v rohu malé hospody, která pamatovala lepší časy. Dřevěné lavice, pivo za čtyřicet a rádio, které hrálo jako z kbelíku.
Kamarád odešel brzy, měl ranní. Já zůstal. Seděl jsem tam sám, přemýšlel a koukal do sklenice, jako by v ní byla odpověď.
A pak si přisedl starší chlap.
„Můžu?“ zeptal se. Pokrčil jsem rameny.
Představil se jako Jirka. Měl trochu umaštěné vlasy, oblečení jako z dílny a ruce špinavé od oleje. Typ, kterého bych si normálně ani nevšiml. Ale ten večer byl jiný.
„Nevypadáš zrovna šťastně,“ řekl.
Zasmál jsem se bez humoru a řekl mu, že jsem zrovna přišel o práci.
„Taky jsem kdysi přišel. Ale byl to nejlepší den mýho života,“ odpověděl bez váhání.
A začal vyprávět.
Byl automechanik, pracoval v servisu 20 let. Měl jistotu, plat, ale cítil, že se dusí. Když přišla výpověď, myslel si, že je konec. Ale jeho známý mu tehdy nabídl, ať zkusí otevřít malou dílnu jen na veterány. Jirka si řekl, proč ne – a dnes má práci, kterou miluje.
„Přijedu ráno, dám si kafe a hraju si s autama. Dřív jsem makal, teď si užívám. Víš, co je rozdíl?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Rozdíl je, že už nedělám pro někoho, kdo mě může kdykoliv vyhodit. Dělám pro sebe.“
Zní to jako klišé. Ale v tu chvíli mi to docvaklo.
Ne že bych měl otevřít vlastní dílnu – nerozumím ani výměně oleje.
Ale pochopil jsem, že výpověď není konec. Je to pauza. Možnost přehodnotit, co dělám, proč to dělám a co bych vlastně chtěl.
Druhý den jsem si sedl k papíru a začal psát: co mě baví, co umím, co bych zkusil.
Týden nato jsem šel na první pohovor – ne proto, že musím, ale protože jsem chtěl.
Dnes pracuju v menší firmě, ale dělám na projektech, které mi dávají smysl. A když se mě někdo zeptá, proč jsem odešel z předchozí práce, řeknu pravdu: neodešel jsem já – ale dobře, že odešla ona ode mě.
Jirku jsem už nikdy nepotkal.
Ale pokaždé, když jdu kolem té hospody, si na něj vzpomenu.
A někdy si říkám, jestli nebyl jen vymyšlený. Poslaný. Jako zkouška, jestli pochopím.
