Článek
Zastánci dokumentu nepřestávají připomínat, že neschválení nechápou, protože jde přece o nanejvýš žádoucí věc - o potírání násilí na ženách a domácího násilí obecně. Kdo by se proti něčemu takovému v civilizovaném světě stavěl? Přesto existují relevantní důvody k pochybám, že zrovna tento konkrétní způsob boje je šťastný. A že není jiné cesty než jej podpořit. Tím spíše, je-li do toho země dosti nevybíravým způsobem tlačena.
„Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí“ - jak zní přesné jméno paktu - by měla být podle svého názvu mezinárodní smlouvou. A kterak je známo i studentkám a studentům prvních ročníků právnických fakult, „úmluvy“ mají obsahovat právní normy, nikoli politická prohlášení. Jenže ta istanbulská není ničím jiným než právě v první řadě manifestem. Svým pojmenováním tedy dosti neobhajitelně mate.
Přičemž platí, že všechno opravdu právní, co je v ní obsaženo, zdejší řád dávno zná a obsahuje. Konkrétně je v české kotlině již dlouho trestné jak domácí násilí, znásilnění a sexuální obtěžování, tak třeba i stalking žen. Proč bychom si tedy měli zaplevelovat již tak značně nepřehledný právní systém dalšími duplicitními ustanoveními? Co nového by tím republika a její obyvatelé získali?
Jestliže se v případě sexuálních a násilných deliktů české, moravské či slezské ženy obávají nedbalé práce policistů, vyšetřovatelů, státních zástupců anebo soudkyň (nadpoloviční většinu těchto funkcí u nás zastávají ženy), pak lze konstatovat, že Istanbulská úmluva by jim v tomto ohledu bohužel vůbec nijak nepomohla. Ničím novým by jejich postavení nedokázala podpořit.
Zajímavým prvkem, který zahrnuje, je ovšem posílení politických neziskovek. Autor tohoto textu došel po analýze „Istanbulky“ k závěru, že jim nově přiznává významný politický vliv, aniž by musely procházet testem demokratických voleb. A také jim velmi usnadňuje přístup k veřejným penězům.
A propos Polsko IÚ schválilo již před mnoha lety, a těší se tam ženy nějak lepšímu postavení než ženy v ČR?
Shrnuto: rozhodnutí, že Senát „Istanbulku“ nepřijal pokládám za hodnotově neutrální, a nijak mi nevadí.
