Pomáhat a chránit? Spíše bagatelizovat a zpochybňovat

7. 8. 2023 byl na serveru Aktuálně.cz zveřejněn rozhovor s prezidentem Policie České republiky Martinem Vondráškem. V rámci tohoto rozhovoru zazněly z jeho úst problematické výroky, na základě kterých je zjevné, že v tak zásadní oblasti, jakou je problematika sexuálního násilí, vykazuje policejní prezident nejen nedostatek empatie, ale také fatální neznalost a naprostou rezistenci k sebereflexi a pozitivním změnám v oblasti přístupu k přeživším sexuálního násilí ze strany policie.

Své výroky Martin Vondrášek nereflektoval ani v prohlášení, které vydal po kritice ze strany veřejnosti. Například své tvrzení, že „velmi často, ale velmi často, je oznámení ženy o nějakém sexuálním násilí smyšlené“ v něm pouze značně eufemicky označil za nešťastné. Váhu svých slov a jejich možný dopad na přeživší sexuálního násilí však nijak nezohlednil. To jen podtrhuje, že současný policejní prezident není vzhledem ke své fatální neznalosti a neporozumění závažnosti problematiky sexuálního násilí kompetentní svou funkci vykonávat.

Výroky, které v rozhovoru zazněly, by byly na pováženou u jakéhokoliv člověka zaměstnaného ve veřejných službách. To, že se jich ale dopustil policejní prezident, považujeme za obzvláště nepřijatelné. Tento způsob rámování tématu sexuálního násilí podkopává veškeré snahy o vytvoření bezpečného a podpůrného prostředí pro přeživší.

Je zásadní, aby zástupci*kyně veřejných institucí byli*y citliví*é a odborně informovaní*é, a aby jednoznačně podporovali*y přeživší namísto jejich dehonestace a marginalizace či zpochybňování jejich zkušenosti apriori. Policejní prezident by měl jít příkladem.

Místo toho se Martin Vondrášek v rozhovoru i následném prohlášení dopouští celé palety přešlapů:

Výroky policejního prezidenta mohou vytvářet dojem, že sexuální násilí není tak vážný problém, jakým ve skutečnosti je. Zdůrazňování, že oběť na služebně dostane kávu nebo nesmyslné zmiňování marginálních případů z vlastní praxe (dvou za 30 let!) zcela jasně ukazuje, že Martin Vondrášek podceňuje traumata, která přeživší zažívají, a že zřejmě také nemá představu, jak velké části (nejen) žen se zkušenost se sexuálním násilím týká.

Jak uvádí advokátka Lucie Hrdá, která se specializuje na pomoc přeživším sexuálního násilí, tyto osoby mohou trpět vážnými psychickými obtížemi. U některých se projevuje dokonce posttraumatická stresová porucha. Proto je třeba, aby přeživším byla poskytnuta podpora. Nevíme, co je přesně myšleno „profesním cynismem“, kterému se podle Vondráška policie „čas od času neubrání“, ale nepředstavujeme si pod ním chápavý a citlivý přístup. Zejména při komunikaci s přeživšími sexuálního násilí by měla být policie alespoň natolik profesionální, aby tento cynismus vyhodnotila jako nevhodný.

Vondrášek jako hlavní sdělení k tématu explicitně uvádí, že oběti sexuálního násilí mohou zneužívat systém či falešně obviňovat. Realita je ale taková, že nikdy nevznesených obvinění je vůči těm falešným dle dostupných statistik mnohonásobně více. To dostatečně jasně naznačuje, kde leží skutečný problém.

Výroky policejního prezidenta Vondráška ukazují na nedostatečné porozumění konceptu „victim blaming“. Termín označuje situaci, kdy se oběť nějakého trestného činu stane terčem kritiky, nedůvěry či je na ní přímo shazována vina za událost, která se jí stala. Což je bohužel specificky u sexuálního násilí stále běžné. Se zděšením zjišťujeme, že i u policejního prezidenta. Zpochybňování důvěryhodnosti oběti je příkladem tohoto postupu, který v konečném důsledku odvádí pozornost od skutečného pachatele a staví oběť do situace, kdy se musí sama obhajovat.

Vymyšlená oznámení o sexuálním násilí jsou výjimkou nikoliv většinou. Falešná hlášení se vyskytují u všech trestných činů, ale nikde nejsou tak často zdůrazňována jako právě u znásilnění, kde jsou zveličována, což jen dál odrazuje přeživší od toho, aby znásilnění nahlásily*i.

Přitom v českém kontextu neexistuje statistika, která by říkala, že u znásilnění se vymyšlená oznámení vyskytují častěji než například u krádeží. Ze zahraničních i českých dat vyplývá, že falešná obvinění jsou vznášena maximálně v jednotkách procent případů, přičemž se bavíme o jednotkách procent z těch, která byla nahlášena, což jsou bohužel stále pouze jednotky procent z těch, která se reálně odehrají.

Je třeba upozornit, že statistiky mají své limity. V některých jsou za falešná obvinění považována znásilnění, která prostě jen nebyla prokázána. Sám prezident ve svém prohlášení z 8. 8. 2023 na svou obhajobu uvádí, že „v roce 2022 Policie ČR zahájila úkony trestního řízení pro podezření z trestného činu znásilnění v 1375 případech, ze kterých bylo 573 případů odloženo v souladu s ustanovením § 159a/1 trestního řádu, tedy z důvodu, že ve věci nešlo o podezření z trestného činu, jinými slovy se skutek nestal.“ To, že skutek dle současného právního rámce nelze prokázat nebo nebyl kvalifikován jako trestný čin, však automaticky neznamená, že se nestal. O falešném obvinění lze mluvit až v případě, že je prokázáno, že bylo falešné. Tato statistika je velmi zavádějící a znovu ukazuje na hluboké neznalosti Martina Vondráška nejen v oblasti sexuálního násilí.

Nepomáhá ani definice znásilnění v trestním zákoníku. V současnosti je za znásilnění považováno donucení k pohlavnímu styku buď pod pohrůžkou násilím či jiné těžké újmy, nebo zneužitím bezbrannosti osoby. Jak upozorňuje organizace Konsent, pod současnou definici tak například nespadá až 70 % případů znásilnění, při kterých oběť zamrzne, nebrání se, a proto pachatel nemusí vyvíjet násilí. Zejména v těchto případech je tedy velmi složité prokázat, že k znásilnění došlo, což je dalším důvodem, proč případy odložené v souladu s ustanovením § 159a/1 trestního řádu rozhodně nelze automaticky považovat za smyšlené.

Zpochybňování důvěryhodnosti přeživších sexuálního násilí může mít jasné negativní důsledky. Přeživší se mohou cítit vinny*i nebo se stydět za to, co se stalo. Mohou se také obávat podobného přístupu, jaký předvedl policejní prezident, kdy přeživší musí obhajovat zejména samy*i sebe, což může vést k jejich mlčení nebo zdrženlivosti vůči nahlášení sexuálního násilí orgánům činným v trestním řízení. Tento efekt může zabránit policejním prezidentem tak zdůrazňovanému odhalení pachatele*ky a bránit v dostatečnému postihu. Jak uvádí projekt Bez trestu, Každý*á druhý*á pachatel*ka znásilnění je v ČR potrestán*a pouze podmíněným trestem.

Pokud nebude přístup orgánů v trestním řízení dostatečně respektující, může trestní řízení přeživší značně poškodit. Kromě nebezpečí, že zhorší jejich psychický stav, je také může odradit od toho, aby v trestním řízení pokračovaly.

Další z výroků Martina Vondráška: Jsem přesvědčen, že 99 procent případů, kdy přijde žena oznámit nějaké sexuální násilí, tak člověk, co sedí na službě, přesně ví, co by měl dělat. Přitom bohužel jasně naznačuje, že v této oblasti na jeho straně prakticky neexistuje ochota posouvat českou policii kupředu nebo alespoň reflektovat současné limity v přístupu k přeživším ze strany policie.

Neznalost a bagatelizace tématu sexuálního násilí, zpochybňování důvěryhodnosti obětí a neochota měnit aktuální stav věcí, kdy se přeživší sexuálního násilí bojí útoky nahlásit nebo o nich mluvit s policí, jsou podle nás věci neslučitelné s postem policejního prezidenta. Proto vyzýváme Ministerstvo vnitra České republiky k okamžitému nahrazení Martina Vondráška ve funkci policejního prezidenta Policie České republiky.

Přidat se můžete podpisem výzvy k nahrazení Martina Vondráška ve funkci ZDE nebo ověřeným podpisem přes Portál občana ZDE.

Text vznikl v rámci projektu You*th online: Prevence násilí (nejen) na sítích