Článek
Na první pohled může být taková reakce zvláštní. Když vidíme zraněného psa nebo kočku, snadno vnímáme jejich bezmoc a závislost na člověku. Zvířata nám navíc nemohou říct, co potřebují, a v případě zranění jsou do značné míry odkázána na naši pomoc.
Navíc u nich obvykle nepředpokládáme schopnost vědomě manipulovat s tím, jak jejich stav vnímáme. Když vidíme zraněné nebo vyděšené zvíře, jeho reakci máme tendenci chápat jako přímý projev toho, co prožívá. U člověka je naše hodnocení složitější, protože víme, že lidé mohou své pocity skrývat, zveličovat, předstírat nebo se snažit druhé oklamat. Neznamená to, že bychom automaticky člověku nevěřili, ale samotná možnost takového záměru do našeho hodnocení vstupuje.
U domácích mazlíčků navíc v mnoha případech víme, že jejich utrpení způsobil právě člověk, ať už týráním, zanedbáním nebo zneužitím důvěry, kterou si k němu vytvořila, díky čemuž může jejich utrpení působit ještě naléhavěji. U cizího člověka naopak automaticky předpokládáme větší míru samostatnosti a zároveň neznáme jeho příběh ani nevíme, co přesně prožívá nebo jakou pomoc potřebuje.
Rozdíl tedy není nutně v tom, že bychom si zvířete vážili více než (cizího) člověka, ale může vzniknout už tím, jak jeho utrpení náš mozek vyhodnotí.
Zvíře může působit bezbranněji než člověk
Právě na to se zaměřila studie publikovaná v roce 2026 v časopise Scientific Reports. Výzkumníci v ní porovnávali, jak lidé vnímají bolest člověka, domácích zvířat a hospodářských zvířat.
Účastníci hodnotili 36 fotografií lidí, psů, koček, krav a prasat. Některé zobrazovaly zraněné části těla, jiné stejné části bez zjevného poranění. Po každém snímku měli odhadnout, jak velkou bolest podle nich daný jedinec prožívá, a také uvést, kolik svého volného času by byli ochotni věnovat jeho pomoci.
Výsledky byly zajímavé, protože pokud na fotografii nebylo zranění viditelné, účastníci přisuzovali zvířatům větší bolest než lidem. Jakmile bylo zranění zjevné, rozdíl ve vnímané bolesti zmizel, přesto ale byli lidé ochotnější věnovat svůj čas pomoci zvířatům než lidem.
Autoři jako jedno z možných vysvětlení uvádějí právě větší vnímanou zranitelnost a bezmoc zvířat. Když si totiž nejsme jistí, zda druhý trpí, můžeme se více opírat o své vlastní, obecné představy o tom, jak zranitelný je.
Záleží na tom, kdo před námi trpí
Naše reakce na utrpení není automaticky stejná u každého jedince, přičemž pochopitelně významnou roli hraje například blízkost, podobnost a naše předchozí zkušenosti.
Zranění člověka, kterého dobře známe, nás zasáhne mnohem více než stejná situace u anonymního člověka na internetu. Podobně může být pro majitele psa jeho nemocný mazlíček emočně mnohem bližší než cizí člověk.
Do hry navíc vstupuje to, zda druhého vnímáme jako konkrétního jedince. Psychologie tento jev částečně popisuje jako efekt identifikovatelné oběti. Některé studie ukázaly, že lidé bývají ochotnější pomoci konkrétní identifikovatelné oběti než anonymním obětem popsaným pouze čísly. Meta-analýza 41 studií ale zjistila jen poměrně malý celkový efekt a novější práce upozorňují, že tento fenomén není zdaleka univerzální.
Podobný mechanismus může částečně vysvětlovat, proč nás fotografie jednoho konkrétního zraněného zvířete zasáhne více než informace o tisících trpících lidí. Nejde o množství utrpení, ale o jeho psychologickou dostupnost. Jedno zvíře představuje konkrétní bytost, konkrétní zranění a konkrétní příběh.
Pes není totéž co prase
Výsledky zmíněné studie také ukázaly, že ani mezi jednotlivými druhy zvířat není naše reakce stejná.
Pokud zranění nebylo viditelné, účastníci přisuzovali větší utrpení krávám a prasatům než psům a kočkám a byli také ochotnější jim pomoci. Když bylo ale zranění zjevné, vzorec se změnil a psi a kočky získali v hodnocení bolesti i ochoty pomoci výraznější postavení než hospodářská zvířata.
Autoři předpokládají, že v prvním případě mohly hrát roli naše představy o podmínkách, ve kterých hospodářská zvířata žijí. Když však bylo zranění přímo před očima, mohl se více uplatnit osobní vztah lidí k domácím zvířatům.
To je důležité i z jiného důvodu, protože naše vnímání zvířete není dáno pouze jeho biologickým druhem. Pes může být pro jednoho člověka členem rodiny, zatímco prase může být vnímáno především jako hospodářské zvíře. K tomu přispívají kultura, výchova, osobní zkušenost i společenské normy.
Co se při tom děje v mozku?
Soucit nevzniká v jediné části mozku, ale je výsledkem spolupráce několika oblastí, které nám pomáhají rozpoznat, co druhý člověk prožívá, pochopit význam jeho utrpení a rozhodnout se, zda a jak na něj reagovat.
Když například vidíme zraněného člověka, aktivují se mimo jiné přední insula a střední část cingulární kůry. Tyto oblasti se podílejí také na zpracování vlastní bolesti, ale neznamená to, že při pohledu na zranění doslova cítíme bolest druhého člověka. Spíše využíváme částečně stejné mozkové systémy k tomu, abychom zachytili, že druhý člověk trpí a že jeho stav je pro něj nepříjemný. Dnešní výzkumy ukazují, že empatie není záležitostí několika izolovaných oblastí, ale mnohem širší mozkové sítě.
A zajímavé je, že podobně mozek reaguje i tehdy, když sledujeme trpící zvíře. Jedna studie například pomocí funkční magnetické rezonance porovnávala reakce lidí při pohledu na trpícího člověka a psa. Ukázalo se, že se v obou případech výrazně překrývala aktivita oblastí zapojených do zpracování empatie. Při sledování trpícího člověka však byla silněji aktivní také mediální prefrontální kůra, která mimo jiné pomáhá přemýšlet o tom, co si druzí lidé myslí, cítí nebo prožívají.
Mozek tedy při pohledu na utrpení využívá některé společné mechanismy, zároveň však bere v úvahu, kdo před námi trpí.
Empatie není totéž co pomoc
Nesmíme však zapomenout, že silná emoční reakce automaticky neznamená, že člověku nebo zvířeti skutečně pomůžeme.
Můžeme být hluboce zasaženi fotografií týraného psa, ale neudělat nic. Naopak při pohledu na cizího člověka nemusíme cítit výraznou emoci a přesto mu v reálné situaci skutečně pomoci.
To je ostatně jeden z důvodů, proč je třeba výsledky uvedneé studie interpretovat opatrně. Účastníci se nedostali do skutečné situace, kdy by měli zachraňovat zraněného člověka nebo zvíře, ale pouze vyjadřovali odhad bolesti a ochotu pomoci.
Neznamená to, že jsme špatní lidé
Musíme si uvědomit, že soucit není pevně nastavená stupnice, která každému trpícímu přiděluje stejnou hodnotu. Naše reakce proto vzniká kombinací toho, koho vnímáme jako trpícího, jak zranitelně na nás působí, jak blízký nám je, jak dobře dokážeme jeho stav pochopit a zda máme možnost mu pomoci.
Proto nás někdy může více zasáhnout zraněný pes než cizí člověk. Ne proto, že bychom si člověka automaticky vážili méně, ale protože zvíře v danou chvíli vnímáme jako konkrétnější, bezbrannější a více závislé na naší pomoci.
A stejně tak se může situace obrátit. Když před námi skutečně stojí člověk v nouzi, jeho utrpení je konkrétní a máme možnost zasáhnout, naše chování může být úplně jiné.
Soucit proto není morální měřič člověka. Je to složitý proces, ve kterém mozek propojuje vnímání bolesti, emoce, zkušenost, sociální vztahy a rozhodování. A právě proto může být někdy překvapivě silný i vůči bytosti, která nám biologicky ani sociálně není zdaleka tak blízká jako jiný člověk.
Zdroje
Cameron CD, Lengieza ML, Hadjiandreou E, Swim JK, Chiles RM. Empathic choices for animals versus humans: the role of choice context and perceived cost. J Soc Psychol. 2022;162(1):161-177. doi:10.1080/00224545.2021.1997890
Franklin RG Jr, Nelson AJ, Baker M, et al. Neural responses to perceiving suffering in humans and animals. Soc Neurosci. 2013;8(3):217-227. doi:10.1080/17470919.2013.763852
Lee, S., & Feeley, T. H. (2016). The identifiable victim effect: a meta-analytic review. Social Influence, 11(3), 199–215. https://doi.org/10.1080/15534510.2016.1216891
Suñol, M., Bastian, B. & López-Solà, M. Empathy for pain in humans and animals differs based on species, psychosocial and cultural factors. Sci Rep 16, 9605 (2026). https://doi.org/10.1038/s41598-025-32047-1
Timmers I, Park AL, Fischer MD, et al. Is Empathy for Pain Unique in Its Neural Correlates? A Meta-Analysis of Neuroimaging Studies of Empathy. Front Behav Neurosci. 2018;12:289. Published 2018 Nov 27. doi:10.3389/fnbeh.2018.00289
