Článek
Alzheimerově nemoci jsem se věnoval v řadě svých textů - od jejího srozumitelného vysvětlení, orientačních testů až po rizikové faktory a možnosti jejich ovlivnění. Tentokrát bych chtěl popsat fascinující jev, který výzkumu Alzheimerovy nemoci poskytl něco mimořádně cenného: důkaz, že změny podobné těm, které provázejí toto neurodegenerativní onemocnění, nemusí být za všech okolností nevratné.
Nejprve se ale přesuňme do říše zvířat a připomeňme si, že řada druhů přečkává zimu ve stavu hibernace, tedy zimního spánku. Patří mezi ně například medvědi (u kterých však nejde o stejný útlum), netopýři nebo některé druhy hlodavců. Na první pohled se nám může zdát, že mozek těchto zvířat během zimního spánku téměř přestává pracovat, protože tělesná teplota klesá, srdeční tep se zpomaluje a spotřeba energie klesá na minimum. Ve skutečnosti se naopak těmto mimořádným podmínkám musí jejich mozky přizpůsobit, aby si v takto omezeném režimu po dobu několika týdnů nebo měsíců dokázaly zachovat svoje funkce.
Právě tehdy dochází v mozku hibernujících zvířat k některým biologickým změnám, které pozorujeme také u Alzheimerovy nemoci u lidí. Zásadní rozdíl je však v tom, že zatímco u Alzheimerovy nemoci se tyto změny postupně prohlubují a přispívají k nevratnému poškozování mozku, u hibernujících zvířat jsou jen dočasné, protože mozek se po probuzení dokáže vrátit do původního stavu.
Tau: bílkovina, která se mění při zimním spánku i Alzheimerově nemoci
Důležitou roli v tomto procesu hraje bílkovina tau, která za normálních okolností pomáhá udržovat vnitřní strukturu nervových buněk a zajišťuje transport látek uvnitř neuronů. Při Alzheimerově nemoci se na ni však navazují fosfátové skupiny, což je chemický proces označovaný jako fosforylace. Zde je důležité jen vědět, že nadměrná fosforylace může vést k tomu, že tau ztrácí svou funkci, začíná se hromadit a vytvářet shluky, které následně narušují činnost neuronů.
Už delší dobu víme, že podobné změny tau se dějí také v mozku hibernujících savců. Během zimního spánku se zvyšuje množství fosforylovaného tau a současně ubývá synapsí, tedy spojení mezi nervovými buňkami, což jsou změny, jež v souvislosti s Alzheimerovou nemocí považujeme za patologické. U zvířat v zimním spánku jde ale zřejmě o mechanismus, díky kterému se mozek dokáže přizpůsobit dlouhodobému nedostatku energie.

Zjednodušené schéma patologie Alzheimerovy choroby a srovnání se zdravým neuronem - shluky tau a amyloidové plaky.
Odlišná situace panuje u další důležité látky spojované s Alzheimerovou nemocí, kterou je peptid amyloid beta (Aβ). Zatímco u tau dochází během hibernace k výrazným, ale vratným změnám, u hibernujících zvířat nebylo dosud prokázáno patologické hromadění Aβ v podobě amyloidových plaků, které jsou jednm z hlavních znaků Alzheimerovy nemoci.
Proč se mozek po probuzení dokáže "opravit"?
Samotná přítomnost pozměněného tau ještě nutně neznamená, že nervové buňky musí být poškozené. Rozhodující je také to, jak dlouho změny přetrvávají a zda se s nimi organismus dokáže vypořádat.
U hibernujících zvířat se po probuzení a návratu běžné tělesné teploty začíná množství fosforylované tau snižovat a postupně se obnovují také synapse, které během zimního spánku dočasně ubývaly, takže mozek znovu získává svou původní strukturu a funkčnost.
U Alzheimerovy nemoci se nic takového samozřejmě neděje. Naopak pozměněný tau se postupně hromadí, vytváří shluky a přispívá k poškozování neuronů. A tak zatímco při hibernaci jde o přechodnou adaptaci, při neurodegenerativním onemocnění se podobné procesy stávají dlouhodobými a škodlivými.
Stejné bílkoviny, ale jiný výsledek
Souvislost mezi hibernací a Alzheimerovou nemocí je zajímavá také z hlediska současné diagnostiky, protože některé formy fosforylovaného tau dnes slouží jako biomarkery, tedy měřitelné ukazatele, které pomáhají odhalovat Alzheimerovu nemoc.
O to zajímavější jsou výsledky studie z loňského roku, která ukázala, že ačkoli se některé formy tau během hibernace výrazně zvyšují, nejsou přitom patrné známky jejich přeměny na patologické shluky typické pro Alzheimerovu nemoc.
To naznačuje, že samotná změna bílkoviny nemusí být automaticky škodlivá. Důležité je, co se s ní děje dál, přičemž zdravý organismus zřejmě dokáže její množství regulovat a po skončení zimního spánku obnovit původní rovnováhu.
Během zimního spánku se mění také imunitní systém mozku
Důležitou roli ve fungování mozku hrají mikroglie, což jsou buňky jeho vlastního imunitního systému. Ty průběžně kontrolují stav mozkové tkáně, odstraňují odumřelé buňky a buněčný odpad a v případě poškození nebo infekce se aktivují, aby chránily neurony a pomáhaly udržovat prostředí nezbytné pro jejich správnou činnost.
Také tyto buňky během hibernace mění svou aktivitu. Novější výzkum dokonce ukázal, že u nich dochází k aktivaci některých zánětlivých procesů, které připomínají ty pozorované u Alzheimerovy nemoci. Přesto u hibernujících zvířat tyto procesy nevedou k odpovídajícímu poškozování mozkové tkáně a po probuzení se aktivita mikroglií opět přizpůsobí běžnému fungování mozku.
Ukazuje se tedy, že zimní spánek představuje mnohem komplexnější proces, než jsme si původně mysleli. Nejde jen o zpomalení metabolismu, ale o koordinované změny v různých typech mozkových buněk.
Mohou být procesy spojené s Alzheimerovou nemocí původně ochranné?
Jednou z důležitých otázek současného výzkumu je, zda některé procesy, které dnes spojujeme s Alzheimerovou nemocí, neměly původně ochranný význam. Mohly se například vyvinout jako způsob, jak mozek reaguje na nedostatek energie, dlouhodobý stres nebo jiné mimořádně náročné podmínky.
V běžných situacích mohou být takové mechanismy užitečné, protože pomáhají buňkám přizpůsobit se určité zátěži a přečkat období, kdy nemají ideální podmínky pro fungování. Problém může nastat ve chvíli, kdy se tyto procesy v důsledku stárnutí nebo nemoci vymknou kontrole, přetrvávají příliš dlouho a začnou nervové buňky poškozovat.
Hibernující zvířata nám tak poskytují jedinečný pohled na schopnost mozku přizpůsobit se extrémním podmínkám, aniž by ztratil svou funkčnost. Tento příklad ukazuje, že některé změny spojené s Alzheimerovou nemocí mohou být za určitých okolností vratné.
Zatím však není jasné, zda a jak by se případně tato schopnost dala využít při vývoji nových léků. Pochopení toho, jak mozek zvířat během zimního spánku chrání své buňky a po probuzení obnovuje jejich spojení, však může přispět k hledání nových způsobů, jak zpomalit nebo zastavit procesy vedoucí k některým neurodegenerativním onemocněním.
Zdroje
Brum WS, Montoliu-Gaya L, Brinkmalm G, Piotrowska D, Camporesi E, Jäger C, Isaksson HS, Martin S, Kindberg J, Lantero-Rodriguez J, Ferrari-Souza JP, Moscoso A, Benedet AL, Janelidze S, Gobom J, Zetterberg H, Hansson O, Zimmer ER, Ashton NJ, Arendt T, Lashley T, Stieler JT, Holzer M, Fröbert O, Blennow K. Reversible tau hyperphosphorylation in hibernation: a blood biomarker and brain tissue study. Acta Neuropathol. 2025 Sep 29;150(1):36. doi: 10.1007/s00401-025-02930-2. PMID: 41023457; PMCID: PMC12479634.
Largo-Barrientos P, Praschberger R, León-Espinosa G, et al. Common transcriptional changes in the brain during hibernation and Alzheimer's disease. Sci Adv. 2026;12(45):eaeg3486. doi:10.1126/sciadv.aeg3486
Rzechorzek, N.M. Brain on standby — how torpor made ‚tauopathy‘ reversible. Nat. Rev. Neurosci. 26, 590 (2025). https://doi.org/10.1038/s41583-025-00964-9





