Článek
Schválně, jestli si taky vybavujete tu specifickou vůni. Taková ta směs jehličí, prskavek a papírových krabic s nápisem „Vánoční kolekce“. Je mi pětatřicet, takže pro mě jsou Vánoce v osmdesátkách spíš jen taková mlha z vyprávění našich, ale ty devadesátky už mám vrytý pod kůži. Bylo to fakt zvláštní období – na jednu stranu digitální hry s vlkem, co chytá vejce, a na druhou neuvěřitelná vynalézavost, kdy se nedostatky maskovaly tradicemi, co měly skoro magický nádech.
Dneska v supermarketu člověk zakopává o tuny luxusních ozdob, ale u nás byl králem stromečku staniol. Ty naše vánoční kolekce jsou prý světový unikát – nikde jinde se na větve nevěšely ty duté figurky, co vypadaly jako poklad, ale chutnaly spíš jako oslazený tuk. Pro nás děti to byl hlavně test vůle. Většinou to dopadlo tak, že na stromku po týdnu visely jen prázdné obaly. Člověk do nich opatrně fouknul, aby vypadaly plné, a zamotal je tak, aby na to naši nepřišli. Máma mi vyprávěla, že ty nejlepší kolekce Orion se dřív ani nedaly koupit, ale „fasovaly“ se v práci přes odbory. Mít doma dvoupatrovou krabici, to bylo tehdy hotové vítězství. Když se dneska dívám na staré fotky, nechápu tu fascinaci Tuzexem. Naši na to vzpomínají jako na jiný vesmír. Aby mi mohli koupit džíny nebo pořádnou Barbie, museli sehnat „bony“ od veksláků, co šeptali ty svoje nabídky před prodejnou. Vánoce z Tuzexu prý voněly po mýdlech Fa nebo italských svetrech. Pro nás je těžký si představit, že i prázdná plechovka od Coly byla tehdy taková vzácnost, že si ji lidi vystavovali v poličce jako dekoraci.
Odběrní poukaz (bon) v hodnotě 5 Kčs do podniku zahraničního obchodu Tuzex.
Žádné Vánoce se samozřejmě neobejdou bez Popelky. Ale i ta má svoje zákulisní story, o kterých jsem dřív neměl tušení. Třeba to, že ten krásný bílý sníh u zámku Moritzburg byl ve skutečnosti umělý a tvořily ho rozemleté rybí kosti z konzervárny. Pavel Trávníček prý dodnes vzpomíná, jak to na place šíleně páchlo. A když se v závěru podíváte na Vladimíra Menšíka, tak se traduje, že ten jeho nepřítomný pohled nebyl herecký výkon, ale výsledek pořádného večírku z předchozí noci.
Když se u nás dojedl salát, přišla na řadu ta „analogová“ zábava. Pouštění lodiček v lavoru je pro mě jeden z nejhezčích rituálů. Do skořápky se kapne vosk, zapíchne svíčka a celá rodina v tichu sleduje, kam to plavidlo zamíří. Když se lodičky držely u sebe, vědělo se, že budeme i další rok spolu. Jakmile se nějaká utrhla a plula pryč, věštilo to cestování nebo stěhování. Největší strach byl z toho, že se lodička potopí – to pak v místnosti fakt na moment zhoustla atmosféra. Vylévání olova, to byla čistá alchymie. Roztavit kousek kovu na lžíci a švihnout s ním do studené vody. V těch bizarních tvarech se pak hledaly „hieroglyfy osudu“. Zatímco my v tom vidíme jen kusy kovu, dřív se vážně řešilo, jestli ten tvar vypadá jako kříž nebo strom. No a nesmím zapomenout na házení střevícem – máma to jako mladá zkoušela zády ke dveřím. Když špička mířila ven, znamenalo to svatbu a odchod z domu.
Dneska sice všechno objednáme na pár kliknutí, ale tyhle staré rituály v sobě mají něco, co mi v té digitální době trochu chybí. I když o spoustě těch věcí vím jen z doslechu, pořád je v tom to pravé kouzlo – to tiché čekání, jestli v jablku najdeme hvězdičku a jestli ta naše lodička dopluje ke břehu.
Zdroje: vyprávění doma, idnes.cz, seznamzpravy.cz, wikipedia.org, lifee.cz, liberec.rozhlas.cz, novinky.cz
