Článek
Když se poprvé podíváte na vakoveverku, vidíte jen ten neskutečně roztomilý uzlíček – něco mezi veverkou a malým medvídkem s obrovskýma korálkovýma očima. Vakoveverka létavá (anglicky Sugar Glider) si v posledních letech našla cestu do mnoha českých domácností. Nenechte se však mýlit jejich roztomilým kukučem. Tito drobní vačnatci z Austrálie nejsou jen tak obyčejnými domácími mazlíčky- jsou to osobnosti, které vám kompletně obrátí život naruby. Já jim říkám noční akrobati, protože jejich život v podstatě začíná přesně v momentě, kdy vy se chystáte padnout únavou do postele. Jakmile zhasnete, začne v obýváku nefalšovaný cirkus. Jsou nesmírně chytré, zvídavé, ale také svéhlavé.
Lidé si je často představují jako tiché společníky, ve skutečnosti ale vakoveverky dávají o sobě občas vědět — rozhodně však nejsou hlučnější než třeba křeček. Umí štěkat jako malí psi, když svolávají smečku nebo když se bojí. Ale ten pohled, když pak vakoveverka roztáhne tu svou kožní blánu mezi končetinami a ladně vám přistane na rameni z druhého konce místnosti, ten se prostě neomrzí. Je to neuvěřitelně šikovné stvoření, jako malá opička plná energie. S tou „opičí“ povahou se ale pojí i určitá náročnost. Zapomeňte na to, že by to byla hračka pro děti na mazlení. Jde o náročný exotický chov, který vyžaduje respekt. Pokud se jí něco nelíbí, nebo ji někdo necitlivě vzbudí či uchopí, umí to dát velmi jasně najevo. Protože mají ostré zoubky (kterými v přírodě prokousávají kůru stromů), dokáží v afektu i bolestivě kousnout. Často se mezi lidmi povídá, že vakoveverky smrdí. To je ale mýtus, který je třeba uvést na pravou míru. Samotná zvířátka jsou velmi čistotná a neustále si čistí kožíšek. Výraznější zápach vydávají v podstatě pouze samečci, a to z jednoho prostého důvodu- značkují si své území. Mají k tomu speciální pachové žlázy na čele (které vypadá jako malá pleška) a na hrudi. Těmito žlázami si „označkují“ klec, nábytek, a pokud vás mají za člena smečky, tak i vás. Jednou z největších zajímavostí je jejich rozmnožování. Jako vačnatci mají fascinující start do života. Březost trvá pouhých 16 dní a mládě, které se narodí, je v podstatě jen embryem – je slepé, holé a velké jako rýžové zrnko. Tento drobeček musí po narození vykonat neuvěřitelnou cestu matčiným kožichem až do vaku. Tam se přisaje k bradavce a stráví dalších zhruba 70 dní růstem. Pro chovatele je to magické období; dlouho o mláďatech víte jen podle toho, že se vak matky divně hýbe. Teprve po deseti týdnech se „vakušky“ poprvé podívají ven, ale ještě dlouho se do bezpečí vaku vrací pokaždé, když se něčeho leknou.
Co je ale naprosto klíčové a přes co nejede vlak, je jejich sociální život. Chovat vakoveverku samotnou je v podstatě týrání. V přírodě žijí ve velkých skupinách a bez parťáka v zajetí doslova chřadnou, upadají do depresí a můžou si i ubližovat. Běžné ordinace pro psy a kočky si s nimi většinou nevědí rady. Je nezbytné si předem zjistit, zda máte v dosahu odborníka, který se přímo specializuje na exotická zvířata. Většina veterinářů totiž nemá s anatomií a specifickými nemocemi vačnatců žádné zkušenosti, což může být v případě problému fatální.
I u krmení člověk narazí na to, že to není jen o sypání zrní do misky. Je to tak trochu alchymie. Musíte jim míchat speciální kaše, hlídat poměr vápníku a fosforu, aby jim nezkřehly kosti, a k tomu přidávat hmyz, med a čerstvé ovoce. Milují hroznové víno, jablíčka a červíky a ocení i to, když jim z louky, kde se nepoužívají chemické postřiky, přinesete třeba luční kobylky. Živý zdroj potravy v nich probouzí lovecké schopnosti a je zábavné sledovat, jak loví. Kromě jídla je ale potřeba hlídat i zdánlivé maličkosti. Třeba vodu – většina chovatelů vám potvrdí, že kohoutková nestačí a raději kupují kojeneckou, aby šetřili jejich citlivé ledviny. A pozor na bezpečnost! Jsou jako malé děti- stačí nechat otevřené víko od záchodu nebo kýbl s vodou a tragédie je na světě. Stejně tak zapomeňte na voňavé svíčky nebo cigarety v jejich blízkosti, jejich plíce jsou na chemii neskutečně háklivé. A pokud si potrpíte na sterilní čistotu, vakoveverka vás vycvičí – jejich styl krmení připomíná spíš malířský experiment, kdy kousky ovoce a kaše končí úplně všude, jen ne v misce. Navíc musí mít pořád teplo, jakmile teplota klesne pod dvacet stupňů, začnou upadat do nebezpečné strnulosti.
Je to závazek klidně na patnáct let. Pokud ale máte trpělivost, nevadí vám občasný noční hluk a vytvoříte si s nimi pouto, odmění se vám tím, že vám tenhle divoký prcek nakonec s naprostou důvěrou usne v dlani.
Zdroje: vlastní zkušenosti, wikipedia.org, hlidanimazlicku.cz, stoplusjednicka.cz, novinky.cz,budejovice.rozhlas.cz
