Článek
O tom, co se tehdy v Uherském Hradišti stalo, se dlouho nesmělo pořádně mluvit. Pád haly číslo čtyři (třípatrová budova označená jako M1) v podniku MESIT je sice jednou z největších tragédií naší průmyslové historie, ale tehdejší režim dělal všechno pro to, aby se o ní lidé dozvěděli co nejmíň. Byl pátek 23. listopadu 1984, necelá hodina do konce směny, a nikdo z lidí v hale netušil, že stojí v pasti. Všechno se to seběhlo strašně rychle. V 14:42 se ozval zvuk, který pamětníci popisovali jako dunění těžkého vlaku. Žádná rána, žádný výbuch. Jen praskání a během pár sekund byla střední část budovy na zemi. Příčinou byl hlinitanový beton. Tehdy se z něj stavělo ve velkém, protože byl levný a rychle tvrdnul, jenže v kombinaci s vlhkostí a teplem, které šlo z místní galvanovny, prostě ztratil nosnost. Ty nosníky se doslova rozpadaly zevnitř.
Jenže MESIT nebyl jen tak nějaká továrna. Oficiálně se tam sice dělala civilní elektronika, ale ve skutečnosti to byl klíčový podnik pro armádu. Vyráběly se tam přístroje do MiGů a Albatrosů, navigace i ty pověstné černé skříňky. Právě proto se na místo okamžitě sjela StB a vojáci. Místo aby se soustředili jen na záchranu zasypaných, prioritou bylo okolí neprodyšně uzavřít. Měli hrůzu z toho, že by se ven mohly dostat nějaké tajné nákresy nebo součástky.
Záchranáři v troskách prožívali peklo. Nešlo jen o padající panely, ale i o chemii. Při pádu haly totiž popraskaly nádrže v galvanovně a všude se začaly šířit jedovaté výpary kyanidů a kyselin. Doktoři museli dělat šílená rozhodnutí – v tom toxickém prachu a chaosu prováděli amputace přímo na místě, pod troskami, často jen s minimem léků, aby ty lidi vůbec dostali ven, než na ně spadne zbytek stropu. Když se pak sčítaly ztráty, skončilo to u čísla osmnáct. Osmnáct mrtvých, kteří doplatili na konstrukční chybu a spěch. Ale režim s nimi zacházel jako s politickým problémem. Rodiny dostaly jasné instrukce, jak mají mlčet. Aby se lidé nezačali srocovat, StB zařídila, aby se pohřby konaly v různé dny a na různých místech. V televizi se zatím dál jelo podle scénáře o plnění plánu, jako by se v Hradišti nic nestalo.
Pomník v areálu bývalého národního podniku MESIT v Uherském Hradišti připomíná oběti tragické havárie z 23. listopadu 1984. Jeho autorem je sochař Stanislav Mikuláštík (1912–1997).
Zajímavé je, co následovalo potom. Tragédie v MESITU vyvolala tichý poplach na nejvyšších místech. Výroba byla sice už po měsíci obnovena v náhradních prostorách podniku Let Kunovice, ale v pozadí se začalo řešit mnohem víc. Úřady si uvědomily, že stejný problematický beton může být použit u tisíců dalších staveb — škol, nemocnic i známých budov. V červnu 1985 proto vláda ČSSR rozhodla o prověření staveb z let 1930 až 1960 a rozběhly se tiché kontroly i nenápadné zesilování konstrukcí. Důsledky se ale ukázaly i o desítky let později. Kvůli narušené statice musel být zbourán například funkcionalistický obchodní dům Baťa v Mariánských Lázních, problémy se objevily i v Chebu a v roce 2018 také v části budovy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Oběti z MESITU tak nevědomky přiměly společnost začít se ptát, v jakých stavbách vlastně žijeme a jak bezpečné skutečně jsou.
Dnes v Hradišti stojí památník, který připomíná oběti této tragédie. Za kamenem a jmény se ale skrývá příběh, jenž je zároveň tichým varováním — o tom, co se stane, když se tajné zakázky a ideologie postaví nad bezpečnost lidí. A patří k němu i osudy, na které se často zapomíná. Mezi oficiálně připomínanými oběťmi chybí statik ze stavebního dozoru, který tíhu celé události neunesl a vzal si život.
Zdroje: wikipedia.org, mesit.cz, idnes.cz, slovacky.denik.cz
