Článek
Měl to být den jako každý jiný. Byla sobota roku 1916 a dělníci právě dostávali týdenní mzdu. Dvě patnáctileté dívky, Barbora Pávová a její nejlepší kamarádka Marie Bíbová, se vracely z práce v plzeňské muniční továrně. Cesta domů byla ještě dlouhá, a tak se rozhodly na chvíli si odpočinout v lese Boleveckého polesí.
Posadily se na okraji cesty, přepočítávaly výplatu a diskutovaly o svých plánech. Každá z nich měla zhruba necelých 15 korun. Barbora ukazovala Marii nové boty, na které si našetřila a které ji stály celých 40 korun. Tento okamžik, který měl být radostný, se však proměnil v tragédii.
Marie, kterou sžírala žárlivost, nenápadně vytáhla kapesní nožík a bodla Barboru zezadu do krku. Pak přidala dalších dvanáct ran. I když se Barbora pokoušela bránit, nakonec vykrvácela. Marie vzala její boty a zbylých 15 korun, nechala Barboru ležet v lese a věci ukryla kousek od místa vraždy. Poté se vrátila domů, jako by se nic nestalo.
Druhý den na procházce několik místních občanů objevilo zakrvácené tělo mladé dívky. Přivolaný lékař okamžitě konstatoval násilnou smrt. Nedaleko těla ležela vražedná zbraň. Četníkům netrvalo dlouho identifikovat oběť podle dělnické průkazky, kterou měla u sebe. Rodiče ji hledali už od předešlého dne, když se nevrátila domů ze směny. Barbora měla ještě jeden osobní předmět - medailonek s obrázkem Marie. To přimělo vyšetřovatele zaměřit se právě na ni.
Marie nejprve tvrdila, že je cestou z práce napadl neznámý muž, který je chtěl znásilnit. Ona prý utekla, ale nevysvětlila, proč napadení nenahlásila. Pod tlakem vyšetřovatelů se nakonec zhroutila a přiznala k vraždě přímo nad tělem své kamarádky. Ukázala jim i místo, kde ukryla peníze a boty.
Marie Bíbová byla odsouzena k pouhým čtyřem letům vězení. Odvolací soud jí přidal další dva roky. Vražedkyně se tak možná vyhnula neštěstí, které se o rok později odehrálo v muniční továrně, kde výbuch zabil okolo 150 lidí a stovky dalších zranil. Tato tragédie se stala inspirací pro román Karla Čapka „Krakatit“.
O třiadvacet let později, v roce 1939, v lese u Horní Břízy revírník objevil zavázaný pytel se zkrvavenou mrtvolou ženy. Pitva ukázala, že žena byla střelena do pravého spánku z bezprostřední blízkosti. Identifikovali ji jako osmatřicetiletou Marii Švancarovou, rozenou Bíbovou. Vyšetřování ukázalo, že udržovala mimomanželské vztahy s mnoha muži.
Podezřelým se stal Vojtěch Hucl, noční hlídač z kaolinky, kde Marie pracovala. Hucl se přiznal k intimnímu vztahu s Marií, který trval čtyři roky. Žárlivost ho přivedla k vraždě - v lese mezi kaolinkou a Horní Břízou ji střelil do spánku, nacpal do pytle a vrátil se do práce.
Přestože se zdálo, že vrah dostane zasloužený trest, soudní porota konstatovala, že čin byl spáchán v náhlém pomatení smyslů. Vojtěch Hucl byl osvobozen, i když za krádež uhlí a nelegální držení zbraně dostal tři týdny vězení, které si již odseděl ve vazbě.
Pomníček Barbory Pávové dnes najdete v Boleveckém polesí, kde se odehrála první tragédie. Pamětní kříž, který tam stojí, byl původně na jiném místě, uprostřed areálu současné lesní školky, kde se stala vražda. Kříž byl kolem roku 1940 uražen a zůstala pouze kamenná základna s iniciálami, která zanikla v roce 1974 při budování školky. V roce 2009 byl kříž obnoven péčí Sdružení Boleveckých rodáků a umístěn na kraj areálu školky, hned u plotu, kde je v bezpečí před poškozením.
