Článek
Marina se narodila kolem roku 1950 v Kolumbii. Normální holčička, obyčejné dětství… Když jí byly zhruba čtyři roky, unesli ji lidé, kteří měli do „lidství“ daleko. Hodili ji do kufru auta. Tma, křik, děti kolem ní. Nic, co by si měl čtyřletý mozek pamatovat. Když se probrala, seděla v nějaké dodávce plné dalších vyplašených dětí. A pak – bez vysvětlení, bez slitování – ji jeden muž vzal za ruku, vyhodil z auta na silnici a jel pryč. Jako kdyby odhazoval pytel brambor, který nepotřebuje. Co může děcko v takové chvíli udělat?
Odešla do džungle. Tam, kam šla noha sama. Ráno se probudila hladová, špinavá, dezorientovaná. A nebyla tam sama. Kolem ní stály opice. Zkoumaly ji, přibližovaly se, natahovaly k ní ruce. Marina křičela, bránila se, ale ony neutekly. A nakonec se stalo něco, co se těžko vysvětluje lidem, kteří nikdy nebyli úplně opuštění -ty opice ji prostě přijaly mezi sebe. A tak začal její nový život. Ne hezký. Ne romantický. Ale jediný možný.
Neměla nikoho, tak se držela toho, co viděla kolem sebe. Jedla to, co jedly ony. Šplhala tam, kam se dostaly ony. Drbala se stejně jako ony (blechy se nikoho neptají). Věci, které normálně děláme, protože nás to někdo naučí, se ona učila jen tím, že přežila další den.
Tak to šlo celé tři roky. Tři roky absolutního ticha od civilizace. Tři roky, kdy si nikdo ani nepomyslel, že by nějaká holčička mohla být naživu. Jednou se při toulání pralesem dostala až k místu, kde byl malý tábor. Lidé, kteří tam byli, nebyli zlí – spíš vyděšení, když se k nim rozběhla špinavá malá bytost a chytila se jedné ženy za nohu. Odvezli ji, ale Marina, vycvičená džunglí, ve strachu utekla. V jejím světě byl člověk spíš něco jako predátor, než záchrana. Dostala se nakonec až k městu Cúcuta. A tam – kdo by to čekal – začala další kapitola, která měla být lepší, ale nebyla. Skončila mezi dětmi bez domova. A když ji jedna rodina „adoptovala“, ukázalo se, že chtějí spíš levného otroka než dceru. Osmileté dítě. Tahalo vodu, uklízelo, sloužilo. Peklo pokračovalo jen v trochu čistějším prostředí.
Až rodina Eusseových ji skutečně zachránila. Vzali ji od tamté rodiny, dali jí vlastní domov a poslali ji do Bogoty k příbuzným. Poprvé v životě poznala, jaké to je se večer nebát. Jaké to je se najíst, protože je čas jídla, ne proto, že jste něco urvali ze stromu. V Bogotě žila přes deset let. Učila se, pracovala jako pečovatelka o děti, a poprvé byla součástí něčeho normálního. Později se s rodinou přesunula do Velké Británie. Část rodiny se kvůli finančním problémům vrátila, ale Marina zůstala a dokončila školu.
A pak přišla část jejího života, při které už člověk může konečně vydechnout - potkala Johna Chapmana. On anglicky, ona skoro ne. Ona španělsky, on vůbec. A přesto si rozuměli líp než lidé, kteří spolu mluví celý život. Vzali se v roce 1979, měli dvě dcery. Marina Chapmanová pak roky pracovala jako kuchařka a vychovatelka ve školce. Svým dcerám vyprávěla příběhy z dětství. A ano, učila je i šplhat po stromech. Protože to bylo něco, co se jí do života zapsalo navždy.
Dnes pomáhá charitě a o svém příběhu napsala knihu The Girl With No Name.
zdroje:
