Článek
Stačí škrábanec a neviditelná ranka. Vzteklina, o které jsme si mysleli, že zmizela, znovu vrací úder. Ne každý pes je očkovaný – a cena za lhostejnost může být život.
Vzteklina: nemoc, která nepouští zpět
Nedávno zemřel muž, sotva plnoletý, život před sebou. Výjezd záchranky na křeče a bezvědomí. Stav nakonec vyžadoval resuscitaci a převoz do nemocnice. Byl podle blízkých „divný“, pár dnů předtím hodně slinil. Po krátkém pobytu v nemocnici jeho život skončil.
Podezření: vzteklina. Viditelné kousance nikdo nenašel.
Nemoc, která se ptát nemusí
Vzteklina – slovo, které většina z nás spojuje s minulostí. Jenže tahle nemoc se neptá, jestli jsme na ni zapomněli. Nemusí přijít kousnutí, stačí škrábanec nebo ranka na ruce, do které se dostanou sliny.
V Česku byla vzteklina potlačená díky očkování lišek. Jenže příroda se ozdravuje, ve městech se znovu objevují divoké šelmy, ondatry a nutrie. A s nimi i riziko návratu nemocí, na které jsme skoro zapomněli.
K přenosu přitom není nutný kousanec. Stačí olíznutí, sliny do ranky. A pokud pes nemá očkování v pořádku, začíná nekonečný kolotoč vyšetření, karantén a strachu.
Osobní zkušenost
Pár měsíců zpátky byl můj děda na jihočeské chalupě sekundárním cílem psích zubů. Primární cíl – jeho malý psík – přežil bez větší úhony, děda skončil s rukou posetou škrábanci a kousanci.
Na pohotovosti dostal ošetření a zároveň papír pro majitelku psího provinilce. Očkován – neočkován, pes musel na veterinární prohlídku. Vše dobře dopadlo. Ale já si dodnes pamatuju poznámku na konci lejstra pro veterinu:
„Zachování a zajištění - pokud možno - všech částí hlavy zvířete.“
Tehdy mi došlo, že tohle není historka z učebnic, ale tvrdá realita, která se může dotknout každého.
Tichý začátek
Virus putuje nervy od vstupu do těla k mozku. Člověk nic necítí. Inkubace trvá týdny až měsíce. Čím blíž hlavy, tím kratší doba.
První podivnosti
Prodromální fáze je nenápadná: horečka, únava, změny nálady. „Je divný,“ říká okolí. A ono to bývá pravda – virus už napadá mozek.
Peklo neurologické fáze
Pak přicházejí příznaky, které i otrlého lékaře donutí couvnout. Ne nadarmo se mluví o jedné z nejkrutějších infekcí světa:
- hydrofobie – křeče při pokusu napít se nebo i při pohledu na vodu,
- slinění – pacient nemůže polknout, ústa přetékají pěnou,
- aerofobie – strach i z pouhého závanu vzduchu,
- agrese, halucinace, dezorientace, střídání apatie a zuřivosti.
Druhá, méně častá forma připomíná postupné ochrnutí. Ani ta ale nekončí jinak.
Konec bez návratu
Jakmile vzteklina projde do neurologické fáze, není návratu. Pacient upadá do kómatu a umírá – během dnů, většinou na selhání dechu.
Jediná šance: prevence
- Okamžité = vyčištění rány mýdlem a vodou.
- Postexpoziční = vakcína, doplněná podle situace o imunoglobulin.
- Včas = život. Pozdě = jistá smrt.
Proč o tom mluvit právě teď?
Protože to není historka z Indie ani hororový film. Nedávno se to stalo tady, u nás.
Mladý člověk. Zemřel na nemoc, která je ve chvíli rozvoje příznaků prakticky stoprocentně smrtelná.
Poučení je drsně jednoduché: každé pokousání, každé olíznutí ranky zvířetem ber vážně. Vzteklina neodpouští.
--------------------------------------------------------
Odborný rámeček: postup při podezření na vzteklinu
Okamžitě izolovat pacienta a použít bariérová opatření (brýle, respirátor, rukavice, ochrana sliznic).
Hlášení: nemoc je povinně hlášená, kontaktovat KHS.
Diagnostika: laboratorně se potvrzuje post mortem (mozková tkáň), za života je průkaz složitý.
Postexpoziční profylaxe (PEP):
- všem osobám v kontaktu se slinami nebo nervovou tkání, očkovací schéma + imunoglobulin dle rizika a stavu očkování.
