Článek
Slavná Dědova mísa. Na základce tolikrát omletá a do zblbnutí dětem vysvětlovaná. Pamatujete? Dědečka posadili ke zvláštní misce, stranou, aby nedělal nepořádek. Děti plakaly, my děti taky, když nám to četli. A učitelka nám kladla na srdce, že je to příběh o úctě a pokoře – a že z takového konání bychom si měli vzít příklad.
Ale čím jsem starší, tím víc v tom příběhu vidím i něco jiného.
Vidím ruce, které už postrádají cit. Jemnou motoriku už dávno stratily. Oči, které nezaměří vidličku ani kousek brambory. Třes, slabost, ztížený odhad vzdálenosti. Zkuste si dát obyčejnou kaši vidličkou, když neudržíte ruku v klidu. Nebo ještě lépe – oblečte si na ruce boxerské rukavice a zkuste to tak. Dopřejte si ten zážitek, který poníží vaše vnitřní já, kdy jídlo létá všude jinde, jen ne do úst.
A pak pochopíte, že možná – jen možná – byla ta dědova mísa spíš záchranným kruhem než trestem. Ne snad ponižující gesto, ale pokus o zachování posledních zbytků důstojnosti. Jíst z misky lžící je někdy jediný způsob, jak se vůbec najíst sám. Jak mít ještě kousek vlastní kontroly nad životem. Jak si uchovat hrdost, že „to zvládnu“.
Takhle nějak jsme na tom byli i doma. Zoufalý každodenní souboj s příborem a talířem vede jen k odmítání jídla. K hněvu. Ke smutku. K prázdnotě. A přitom stačí tak málo – zaměnit porcelán za hlubší misku, vidličku za lžíci, ubrat na očekávání a přidat trochu pochopení, okořenit láskou a úctou.
Není to o tom, že by senioři „nechtěli“ jíst. Jen už to někdy nejde tak, jak my chceme. Jen už tělo neposlouchá. A my? Místo pomoci nabízíme nechtěně další zkoušku. Zkoušku, kterou často neunesou – ne fyzicky, ale lidsky.
Tak si na to, prosím, vzpomeňme. Až zas budeme soudit, jak je to s tím „nechutenstvím“, s tím „oni už nic nechtějí“ a „odmítají péči“. Někdy to totiž není o vzdoru, ale o zoufalství z věcí, které se pro nás – zdravé, mladší, funkční – zdají banální.
Ale ono to banální není. Je to každodenní boj o poslední kousek důstojnosti – a my v něm můžeme být spojenci. Anebo nepřátelé.
