Článek
Děti, které už nejsou děti. A dospělí, kteří ještě nejsou dospělí…
Na dětskou je moc velký, na dospělou moc malý. Ale bolest … bolest je přesně tak akorát – aby bolela do morku kostí…
MF Dnes (30/8/25) uvedla na hlavní stránce článek Mladí Češi s depresí. Hůř je jen ve válce. (Tykalová – Hovorková). Situace současné české adolescentní populace je kritická.
My to můžeme jen potvrdit… denní nebo noční směna, jsme stále častěji svědky volání záchranné služby pro mladé lidi. Jejich duševní bolest není omezena věkem, ani čísly v dokumentech.
Je to stále častější…
Náctiletí … pokusy o sebevraždu, sebezraňování, křik nebo úplné ticho. Zoufalí rodiče, kteří nevědí, co dál. A my – záchranáři, kteří dostanou úkol převézt mladého člověka na psychiatrii.
Jenže… to je teprve začátek kolotoče…
Na dětskou psychiatrii ho nevezmou – je mu už přes čtrnáct.
Na dospělou psychiatrii ho nevezmou – není mu osmnáct.
A tak zůstáváme v autě, mezi systémy, mezi čísly, mezi pravidly, které nepočítají s utrpením. Píšeme si s nemocnicemi a léčebnami, vysvětlujeme do telefonu. Zatímco vedle nás sedí duše, která bolí. Pláče, křičí, mlčí, zuří…
Často cestujeme hodiny. Někdy i půl noci. Někdy je dítě v takovém stavu, že každá minuta čekání je časovanou bombou.
„Sedím s ním v autě. Hodinu mlčí, pak najednou pláče tak, že se třese celé tělo. Temnota uvnitř – temnota venku. Snažíme se pomoci, ale systém nás drží na uzdě papíry a telefonními hovory.“
Etická rovina
Mladiství pacienti s duševními obtížemi jsou jednou z nejohroženějších skupin. Mezi dětským a dospělým světem existuje mezera, kam se nevejdou. Byrokratická šedá zóna, kde se počítají roky, ne utrpení. Propast…
Pro posádku je to nesmírně těžké – být svědkem bolesti, bezmoci, zoufalství, a přitom řešit logistiku a administrativu. Náš čas patří papírům a telefonům, zatímco dítě, které už není dítě, zůstává samo se svým tichem.
Je to otázka důstojnosti a lidských práv. Duševní bolest není méně reálná než ta tělesná. A odmítnutí není jen administrativní akt – je to poselství: „Nejsi náš. Nepatříš nikam.“
Psychologické dopady bezmoci
Každý z nás, kdo sedí na sedadle sanitky a vedle sebe má někoho, kdo by měl být ještě dítětem, ale už není, zná ten pocit. Mladý člověk s životem před sebou, a my nemáme klíč, jak mu otevřít dveře k pomoci.
Tahle situace vyvolává intenzivní stres a pocit bezmoci, který se nerovná běžné pracovní únavě. Je to něco, co se vpálí do mozku a zůstává tam. Spolu s adrenalinem a tlakem okamžiku aktivuje tělo i mysl – nervový systém je v permanentním pohotovostním módu, kortizol stoupá, spánek se rozpadá, pozornost kolísá.
Dlouhodobě může opakovaný kontakt s takovou bezmocí vést ke:
- psychické únavě a vyhoření – záchranář se cítí, jako by nikdy nebyl dost dobrý, i když dělá maximum;
- hypervigilanci a zvýšené úzkosti – očekávání dalšího „nevyřešitelného“ případu;
- pocitu viny – „nemohl jsem mu pomoct, selhal jsem“;
- narušení spánku a PTSD symptomů – scénáře se vracejí i doma, vizualizace pláče, křiku, beznaděje;
- emoční odtržení – aby přežil, některý záchranář se naučí vypínat empatii, což může mít dlouhodobě dopad na jeho osobní život a vztahy.
A přitom… ten člověk na nosítkách, na sedačce vedle mě, je živý, mladý, a má právo žít dál. Ale systém mu nedovolí vstoupit do prostoru, kde by mohl dostat okamžitou odbornou péči. A tak sedíte mezi ním a nemocnicí, držíte jeho tělo, ale duši držet nedokážete.
Každý takový moment zanechává stopu. A když se sečtou hodiny, dny, roky, stává se to součástí profesionální i osobní identity. Bez strategie zpracování, supervize a podpory to bolí víc než fyzická námaha.
Pravda je, že záchranář je sice profesionál, ale není bůh. A být denně svědkem, že někdo, kdo má život před sebou, nedostane šanci, je zkouška, kterou tělo a mysl pocítí po svém – přes nespavost, přes nervozitu, přes těžko popsatelnou tíhu.
Zdroje a rámec
- WHO (2021): uvádí, že sebevražda je čtvrtou nejčastější příčinou úmrtí mezi mladými lidmi ve věku 15–19 let.
- Národní ústav duševního zdraví (2023): v ČR stoupá počet hospitalizací dětí a mladistvých s duševními obtížemi, zejména kvůli sebepoškozování a pokusům o sebevraždu.
- Česká psychiatrická společnost (2022): dlouhodobě upozorňuje na nedostatečnou kapacitu dětských psychiatrických lůžek a na chybějící přechodné péče pro adolescenty.
- Etická komise ČLK (2021): doporučuje respektovat důstojnost a potřeby duševně nemocných pacientů bez ohledu na jejich věk či formální „zařaditelnost“.
