Článek
Ano, i Mojžíš to řešil. Deuteronomium 23,14. A příroda by poděkovala.
Nové cedulky v Českém ráji je umístěna ikonka dřepící postavičky, pod ní malý hnědý bobek. Přes to všechno přeškrtnutá červená čára.
Průvodní text hlásá: „Jestli to už opravdu nemůžete vydržet, zahrabejte vše, co po vás zbyde. Děkujeme.“
Tím je řečeno vše. Nebo spíš … mělo by být řečeno!
Jenže není.
Protože stále častěji narážíme na nechutné pozůstatky lidských návštěvníků. Toaletní papír, exkrementy, plastové obaly. A to i v místech, kde by se příroda měla nadechnout, ne (u)dusit.
Proč se to děje? Chybějí dostupné záchody. Jasně. Ale zároveň chybí i respekt. Úcta. A základní hygienické a lidské návyky.
A tak přichází na řadu výchova.
A víte, kdo s tím začal? Mojžíš.
V Páté knize Mojžíšově, kapitole 23, verši 14, se píše:
„Měj u sebe kolík; když si venku sedneš, vykopeš jím jamku, otočíš se a přikryješ, co z tebe vyšlo.“
(Deuteronomium 23,14)
To není vtip. To je součást kodexu svatosti tábora. I starověký národ putující pouští měl jasno: nechceš, aby Hospodin šlapal v tělesných odpadech, když kráčí mezi vámi. (Volně přeloženo.)
A dnes?
Dnes místo kolíku vláčíme mobil, termosku a instantní kafe. Ale na lopatku k vlastnímu výtvoru zapomeneme.
Možná, kdybychom si vzali příklad z dávných časů, nemusel by se Český ráj měnit v toaletní peklo.
Možná by stačilo, kdybychom se jako lidé vrátili k tomu, co věděli už ti první poutníci: že příroda je posvátný prostor. A že i bobek může být svatokrádež, když se s ním zachází jako s bezvýznamností.
Takže: až to příště fakt nepůjde vydržet, sáhněte po svém vnitřním Mojžíšovi. A zahrabej to.
Prosím tě.
Krásné procházky čistou přírodou všem!
