Článek
Říká se, že čas hojí rány. Možná.. ale spíš jen ohladí trochu hrany. Mozek si totiž ze svého evolučního nastavení pamatuje, co ho ohrozilo – ne co ho pohladilo.
Pamatuju si přesně lidi, kterým i po letech „nemůžu přijít na jméno“. Vím přesně, co řekli, jak se tvářili, co jsem cítila. Ale ty, kteří mě drželi, když jsem padala? Ti zůstali jako teplo. Jako pocit. Jako pohlazení.
Možná i proto tolik vztahů hodnotíme zkresleně. Vybavíme si hádky, výčitky, zrady. Ne snídaně, ne smích v autě, ne ticho, co nebolelo.
Co si pamatujeme
Pamatujeme si spíš, kdo nás zradil, než kdo nás zachytil. Spíš výčitku než pochvalu. Spíš to, co se nepovedlo. Každou urážku, ponížení, výsměch z dětství si neseme navždy vyrytou v sobě. Většinu z nich si ani nevybavíme vědomě, jen někde hluboko víme, že si musíme dávat pozor, aby nás to zase nebolelo.
A pak přejdou roky. A přijdou terapie. Léky. Platíme za zjištění, proč vlastně nemůžeme dýchat. Proč nemůžeme spát. Proč se necítíme bezpečně ani s těmi, co nás mají rádi.
Jsou mezi námi i ti, co se nedovedou najít nebo nepřijmou cestu ven, co v tom ublížení zůstanou. Co si v něm nakonec i libují. Kteří už nevěří nikomu, ale jen u všech hledají důkaz, že jim chtějí ublížit. A tak pořád dokola. Uzavření, cyničtí, zahořklí. Stálý stres bez rozumného ventilu neumožní prožít naplno (a tak si je uvědomit) chvíle klidu a relaxu po boji. Jen se na ten boj pořád chystáme a své křivdičky si hýčkáme až nám vyrostou a stanou se Triffidy…
A kartotéky a diáře psychiatrů se utěšeně plní.
Logika
Tohle všechno má evoluční logiku. Negativní zkušenosti se vryjí hlouběji – jsou varováním. „Tady už jsi byla. A dostala jsi přes hubu. Nechoď tam znova..“
Bohužel – právě tam často musíme. Do míst, kde nás kdysi zradili, kde jsme se báli, kde jsme selhali. A i když už je situace jiná, mozek křičí: „Pozor! Ústup! Nebezpečí!“
Jenže v dnešním světě, kde už většina z nás nebojuje o život, ale o smysl, bezpečí a přijetí, tenhle systém generuje něco jiného: přetrvávající napětí, nejistotu, nepohodu.
I když se máme objektivně dobře, uvnitř běží neustálá kontrolka, permanentní stres, adrenalin až v uších… Výsledek? Blbá nálada. Taková, o které ani vlastně nevíme, kde se vzala.
Moderní svět nám nabízí komfort, ale mozek ho nedokáže trvale ocenit. Zvykne si.
Když je všechno v pořádku, ztiší se. Když se něco pokazí – zburcuje celý systém.
Navíc je dnes společensky vyžadované pozitivní myšlení, vděčnost, „dobrá energie“. Jenže ne každý to cítí autenticky. A pro člověka s traumatem může být tlak na „štěstí“ další maskou, další nutností, další potlačením.
Archivujme to hezké
A pak přejdou roky. A přijdou terapie. Léky. Platíme za zjištění, proč vlastně nemůžeme dýchat. Proč nemůžeme spát. Proč se necítíme bezpečně ani s těmi, co nás mají rádi.
Jsou mezi námi i ti, co se nedovedou najít nebo nepřijmou cestu ven, co v tom ublížení zůstanou. Co si v něm nakonec i libují. Kteří už nevěří nikomu, ale jen u všech hledají důkaz, že jim chtějí ublížit. A tak pořád dokola. Uzavření, cyničtí, zahořklí. A kartotéky a diáře psychiatrů se utěšeně plní.
A tak dneska vím jedno: pocity štěstí se špatně archivují.
A někdy nestačí vzpomínat. Musíme si znovu jasně a nahlas připomenout, že jsme byli milováni. A že jsme milovali. Jinak nám zůstane v hlavě jen to, co pálilo.
Taková drobná a trochu posmutnělá úvaha autorky, která si aktuálně pamatuje jen to nejhorší a trochu se v tom "nimrá"…
