Článek
Co by pacienti měli vědět o otázkách zdravotníků – a proč je slyší právě takhle.
Když přijedeme, už se rozhoduje
Když přijede záchranka nebo lékař, často padnou krátké otázky. Bez vysvětlování, bez uklidňování, někdy bez úsměvu. Pro pacienta to může působit chladně.
Ve skutečnosti už ale běží proces, který rozhoduje o dalším postupu. A někdy i o přežití.
Ve chvíli, kdy zdravotník vstoupí k pacientovi, nejde o povídání. Jde o sběr informací, které mají váhu minut – někdy vteřin.
Otázky typu:
Kde vás to bolí? Jak dlouho? Co se změnilo? Berete léky? Máte alergie?
nejsou náhodné. Nejsou formální. A už vůbec nejsou „jen tak“.
Každá odpověď se okamžitě řadí do rozhodovacího schématu, které běží v hlavě zdravotníka dřív, než pacient vůbec stihne domyslet, co se ho vlastně ptáme.
➡️ Zůstat doma, nebo jet do nemocnice?
➡️Urgent, nebo běžný příjem?
➡️Čekat, nebo jednat hned?
Tohle se často rozhoduje ještě před prvními vyšetřeními.
Stručnost není chlad. Je to práce v jiném čase.
Zvenčí to může působit tvrdě:
- krátké věty,
- minimum emocí,
- žádné dlouhé vysvětlování.
Jenže akutní medicína má jedno specifikum: čas tu neběží normálně.
Každá vteřina navíc strávená vysvětlováním je vteřina:
- kdy se nezajišťují dýchací cesty,
- neměří se tlak, netočí se EKG,
- nepřipravuje se lék,
- neřeší se příčina potíží.
Empatie v akutní péči neznamená dlouhé řeči. Empatie znamená udělat správnou věc ve správný čas. A někdy to znamená mluvit málo – a konat hodně.
Proč se ptáme přímo pacienta (a ne „tiskového mluvčího“)
Velmi častá situace: pacient leží nebo sedí – a odpovídá někdo jiný. Partner, dítě, rodič. V dobré víře. Jenže my se neptáme jen na odpověď. My vyšetřujeme reakci. Odpověď pacienta není jen obsah. Je to signál.
Sledujeme
- jak rychle odpovídá,
- jestli chápe otázku,
- jestli se nezadrhává řeč,
- jestli reaguje přiměřeně,
- jestli se nemění tempo nebo pozornost.
Věta: „On normálně odpovídá pomalu.“ je pro zdravotníka bezcenná, pokud:
- pacienta nezná a neví, co pro něj a rodinu znamená „pomalu,
- nevidí jeho reakci,
- neslyší jeho řeč.
My potřebujeme slyšet pacienta samotného, protože jeho odpověď je sama o sobě vyšetření. Tohle nejde přetlumočit.
Potřebujeme znát jeho „normál“
Klíčová otázka v hlavě zdravotníka zní: Je to změna proti jeho běžnému stavu, nebo ne?
Proto:
- se ptáme znovu,
- ptáme se jinak,
- mluvíme přímo na pacienta.
Nejde o neúctu k rodině. Jde o diagnostiku.
Rodina pomáhá především s historií onemocnění pacienta, s přehledem jeho léků a alergií, a hlavně s informací, co je „jinak než obvykle“.
Ale základní posouzení patří pacientovi.
Když odpovídá někdo jiný, ztrácíme informace. Jakmile začne odpovídat „mluvčí“, pak ztrácíme tempo reakce, ztrácíme řeč, ztrácíme mimiku a hlavně ztrácíme varovné signály.
U neurologických stavů, sepse, hypoxie nebo šoku může být způsob odpovědi důležitější než samotná odpověď.
Co by si pacienti měli zapamatovat
- Krátké otázky nejsou nezájem.
- Stručné odpovědi nejsou chlad.
- Mlčení často znamená přemýšlení.
- Přímé otázky na pacienta nejsou nezdvořilost, ale vyšetření.
A když se zdravotník ptá znovu nebo jinak, neznamená to, že nechápe. Znamená to, že ověřuje změnu stavu.
Závěrem bez obalu
Akutní medicína není talk show. Je to práce v tlaku, kde se rozhoduje dřív, než je prostor cokoliv vysvětlovat. Otázky nejsou náhodné. Jsou klíčem k dalším krokům.
A někdy je ta největší empatie právě v tom, že se mluví málo – a jedná se správně.
Zdroje
Tintinalli, J. E. et al. (2020). Emergency Medicine: A Comprehensive Study Guide. McGraw-Hill.
ATLS® Subcommittee (2018). Advanced Trauma Life Support Guidelines. American College of Surgeons.
Nolan, J. P. et al. (2021). European Resuscitation Council Guidelines. Resuscitation Journal.
ČLS JEP (2022). Doporučené postupy pro přednemocniční neodkladnou péči.
NICE Guidelines (UK): Recognition and response to acute illness in adults.
FaceBook MUDr. Kataríny Veselé
