Článek
Dva opačné požadavky rodin, jeden telefon na 155 a personál chycený mezi strachem a zákonem. Pohled záchranky na realitu domovů pro seniory.
Ve dvě ráno zazvoní telefon. „Senior špatně dýchá, prosíme záchranku.“
Tenhle výjezd známe až moc dobře. A nakonec téměř pravidelně za ním stojí stejný problém: nikdo si netroufne rozhodnout.
Domovy pro seniory dnes žijí v napětí mezi dvěma extrémy.
A záchranka je uprostřed.
Když rodina chce zachraňovat za každou cenu
Senior je vážně nemocný. Terminální onemocnění, pokročilá demence, selhávající organismus.
Ale rodina říká:
- „Zkuste všechno.“
- „Nechceme nic podepisovat.“
- „Když dýchá, tak bojujte.“
Personál nemá jasnou dokumentaci. Neexistuje záznam o přání pacienta. Není domluvený paliativní plán. Co musí udělat? … zavolat záchranku.
Výsledek je převoz do nemocnice. Do prostředí, které senior nezná. Zde často proběhnou invazivní výkony. Bohužel, v mnohých případech je to poslední cesta v životě.
Nikdo není zlý. Ale systém je nastavený na strach z právní odpovědnosti, ne na důstojnost.
Když rodina chce nechat seniora dožít v klidu
Teď opačný scénář.
Rodina je smířená. Senior je smířený. Přání je jasné: zůstat v domově, v klidu, bez převozů.
Jenže pak nastane situace, kdy si noční personál není jistý stavem a bojí se, že „když nic neudělá, bude problém“. Lékař na telefonu: není. Paliativní tým: nedomluven.
A tak se volá záchranka. Znovu a znovu.
Senior je stresovaný, vytržený z prostředí, na které si již zvyknul, a převážený úplně zbytečně…
Rodina zoufalá. Záchranka svázaná zákonem.
Největší rozdíl? Noční personál
Tady to řeknu bez obalu. Rozdíl mezi domovy pro seniory je dramaticky vidět právě v noci.
Jsou domovy, kde slouží kvalifikovaná sestra, místa, kde personál umí zhodnotit stav a ví, kdy volat a kdy ne.
A pak jsou domovy, kde noční službu drží nezdravotník a jeho posouzení stavu je „něco se mi nezdá“. Pak je logicky řešením vždycky volat 155 a odpovědnost se posílá dál. To není selhání těch lidí.
To je selhání systému, který šetří přesně tam, kde by neměl.
Záchranka není soudce ani kat
Ale záchranář nemůže a nesmí rozhodovat jen podle pocitu. Musí se řídit podle zákona a dokumentace a nemůže „nechat pacienta v klidu“, když nemá oporu…
A tak někdy resuscitujeme, i když víme, že je to marné. A někdy odvážíme, i když bychom lidsky nechtěli a často si to vezeme domů v hlavě.
Co by pomohlo (a není to sci-fi)
- jasně dané paliativní plány
- dostupný lékař i v noci
- kvalifikovaný personál na směnách
- včasná a otevřená komunikace s rodinou
- respekt k přání pacienta, ne jen ke strachu
Pohled záchranky na závěr
Důstojné dožití není selhání péče. A nekonečné převážení není automaticky pomoc.
Dokud budeme všechno řešit větou „radši zavolejte záchranku“, budou se tyhle příběhy opakovat.
A my přijedeme.
Protože to je naše práce. I když víme, že někdy by bylo lepší zůstat – ale s oporou, ne ze strachu.
Zdroje a souvislosti
- Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách
- Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách
- Doporučení České společnosti paliativní medicíny ČLS JEP
- WHO: Palliative Care – Key Facts
- Stanoviska ombudsmana k právům seniorů a důstojnému umírání
- Praktické zkušenosti ZZS ČR (terénní realita)
