Článek
Od poslání k dramatu: vývoj televizního zdravotnictví
České seriály dlouhodobě spoluutvářely to, co si veřejnost pod pojmem „zdravotnictví“ představuje. Jenže televizní obraz a realita se od sebe s postupem času čím dál víc vzdalují.
Sanitka (1984): hrdinství bez systému
Povolání jako poslání
Sanitka vznikla v době, kdy se profese záchranáře teprve rodila. Seriál ukázal zdravotníky jako hrdiny všedního dne – technicky zdatné, fyzicky odolné, lidské. Minimum osobních dramat, maximum práce.
Co nás naučila:
Že záchranařina je tvrdá, ale smysluplná práce. I to, že zdravotník má autoritu, která se nezpochybňuje. Také, že pacient není „klient“, ale člověk v nouzi.
Co na druhou stranu zatajila:
Systémové limity, únavu, vyhoření, papírování a realitu rozhodování „koho teď a koho později“.
Výsledek?
Generace lidí dodnes čeká, že sanitka „to vyřeší“. Rychle. Bez řečí.
Seriál ukázal záchranáře jako nositele poslání – rychlé, rozhodné, respektované. Minimum byrokracie, minimum zbytečných výjezdů, maximum smyslu.
Co si z něj odnáší divák:
Představu, že záchranka je vždy správná odpověď a že „sanitka to vyřeší“.
Nemocnice na kraji města: bílý plášť = autorita
Nemocnice na kraji města vytvořila archetyp lékaře jako poloboha. Primář Sova rozhoduje. Pacient poslouchá. Emoce jsou tlumené, profesionalita absolutní.
Co z tohoto fenoménu zakořenilo:
Především představa, že lékař má vždy pravdu. Že nemocnice je klidný, řádný svět.
A že zdravotník „musí vydržet“.
Tahle představa dodnes přežívá. Když dnes zdravotník vysvětluje, pacient se diví, proč se ho někdo na něco ptá nebo - dokonce - chce, aby měl odpovědnost sám za sebe… „Vy jste doktor, tak to víte.“
Co si z něj odnáší divák:
Očekávání neotřesitelné autority a „absolutní pravdy“ a individuální péče bez ohledu na kapacity systému.
Sanitka 2: střet nostalgie s realitou
Sanitka 2 se pokusila navázat, ale už narazila na realitu moderní medicíny: přetížený systém, limity, chaos. Medicína je rychlejší, systém složitější a záchranář už není romantický hrdina, ale unavený článek přetíženého řetězce.
Seriál osciloval mezi nostalgií a snahou o moderní pojetí.
Co si z něj odnáší divák:
Pro mnoho diváků byl rozpačitý – pro praxi vlastně příznačný. Stejně jako současný stav zdravotnictví.
Modrý kód: urgent jako drama
Modrý kód konečně představil existenci urgentního příjmu – a s ním chaos, stres i nové slovo „triáž“. Současně ale přehnal emoce. Urgent se mění v nonstop seriál plný vztahů, lásky a osobních dramat.
Prezentuje nerealistické tempo, téměř absolutní dostupnost péče a – co hlavně – minimum administrativy.
Co si z něj odnáší divák:
Pocit, že urgent je univerzální řešení všech potíží. A že tam „vždycky patří“.
Ordinace v růžové zahradě: medicína jako kulisa
Ordinace v růžové zahradě je primárně vztahový seriál. Diagnózy slouží jako spouštěče děje, ne jako obraz skutečné medicíny. Ta je jen pozadím.
Co si z něj odnáší divák:
Představu, že „nějak se to vždy domluví“. Také to, že systém se má přizpůsobit emocím. A také zmatek mezi primární péčí, urgentem a záchrankou.
Co seriály systematicky neukazují
1. Většina výjezdů záchranky není indikovaná
Seriály pracují téměř výhradně s akutními, dramatickými stavy. Realita je opačná. Drtivá většina výjezdů ve skutečnosti NENÍ život přímo ohrožující. Záchranka často supluje klienty nevyužívanou (v nejhoším případě nedostupnou) primární péči a vyjíždí „pro jistotu“, z obavy nebo z frustrace.
To vytváří falešné očekávání, že záchranka je běžná služba, ne krizový nástroj.
2. Čekání není chyba systému, ale jeho podstata
Televize ukazuje čekání jako selhání.
Ve skutečnosti čekání často znamená, že pacient není v bezprostředním ohrožení – což je dobrá zpráva.
3. Zdravotníci nejsou nevyčerpatelní
Seriálový zdravotník má čas, energii a emoce. Skutečný zdravotník má směny, limity a únavu. Mýtus „zdravotník musí všechno vydržet“ přispívá k vyhoření a odchodům z profese.
Co si veřejnost tedy nakonec odnesla do reality
Z televizních seriálů vznikly tři silné mýty:
- Sanitka je VŽDY správná volba.
- Lékař má (musí mít) VŽDY čas a kapacitu.
- Čekání JE důkaz zanedbání.
Střet těchto mýtů s realitou pak plodí frustraci, agresi v čekárnách a nedůvěru v systém.
Závěrem..
České seriály nejsou špatné. Jsou často velice kvalitní kulturní stopou své doby. Ale nejsou manuálem pro skutečné zdravotnictví.
Pokud si máme odnést jednu větu, pak tuhle: Zdravotnictví není scénář. Je to práce s prioritami, limity a lidmi, kteří jedou na hraně. A to se na obrazovku nevejde tak snadno.
---------------------------------------------
Text je kombinací mediální analýzy a praxe – nejde o statistickou studii, ale o interpretaci reality podloženou oficiálními daty a dlouhodobou zkušeností zdravotníků v terénu.
Zdroje:
Česká televize – archiv seriálů Sanitka a Nemocnice na kraji města
TV Prima – informace k seriálu Modrý kód
TV Nova – oficiální materiály k seriálu Ordinace v růžové zahradě
Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS): Zdravotnická záchranná služba v číslech
Ministerstvo zdravotnictví ČR: Zdravotnická záchranná služba – role a indikace
WHO Europe: Emergency care systems & burnout zdravotníků
