Článek
Odvážně se pouštíme tam, kam (by) lidská noha nevkročila, pokud budu parafrázovat slavný výrok ze Star Treku. Na místa, kam nikdo jiný nechce.
Za zavřené dveře, pod mosty, do sklepů, na sídliště, na samoty u lesa.
Zvoníme na zvonky, kde dlouho nikdo nezazvonil.
Vcházíme do bytů, kde se bolest míchá s močí, kde smrt číhá v rohu na gauči, kde je ticho tak hutné, že ho musíš rozřezat nožem, než promluvíš.
Chodíme i do vil s upravenými tújemi.
Tam, kde je na první pohled všechno v pořádku. Zahrada v péči arboristy, hala od prvotřídního architekta… pak otevřeš dveře pokoje pacienta a ucítíš: dezinfekci, levanduli a lež.
Nemoc tu má jiný kabát – hezčí, ale stejně smrtící. A samota je zakutá v mramoru a má zlaté kliky.
Jsou domy a byty, kam vstupujeme s posvátnou úctou a omlouváme se, ze jsme se nezuli… jsou i mista, od jejichž půvabu nemůžeme odtrhnout oči, i když jde jen o jedinou místnost v chátrajícím baráku.
Lezeme do přístřešků z vlnitého plechu, kde lidi chrání jen igelit mezi nimi a zimou. Popálené a poraněné ze sklepů i postelí …
Vyndáváme lidi z aut, z garáží, z dílen, z baráků, které už dávno měly spadnout. Zpoza panelákových dveří anonymity, ze samot i přeplněných squatů.
Setkáváme se s násilím, se špínou, s duševní nemocí, s alkoholem a s dětmi, které už teď ví, že život bolí.
A to prostředí se nás drží.
Na botách, na uniformě, v očích.
Vracíme se domů a pořád v sobě neseme ten zápach. Ten obraz. Ten pocit. Ten jiný divný pohled na vlastní domov. Díváme se trochu jinak, protože místa, kde lidé žijí jsou odrazem jejich duše a srdce.
A někdy nás to dusí víc než astma.
Tohle je další tichý zabiják záchranářů.
Nemá jméno. Nemá diagnózu. Ale ničí.
Není to jen práce.
Je to kontakt s realitou, kterou jiní vytěsnili.
A my v ní stojíme. Ve dveřích.
S rukavicemi, úsměvem a bolestí, která není naše – ale zůstává.
