Článek
Někdy si lidé myslí, že je to jako si pustit horor nebo černou kroniku „Vyprávěj, ať víme, co se v té sanitce děje. Co jste měli za případy, povídej !“
Jenže když se zeptáte, žádáte nás, abychom vám naservírovali, a nejlépe dramaticky, nejhorší okamžik cizího života, u kterého jsme stáli – a my ho musíme znovu prožít. Se všemi křiky, tichem, pohledy, které nikdy nezapomeneme…
Není to film, není to historka na večírek. Je to realita, která zůstává v hlavě dost dlouho i bez dalších koleček opakování. A věřte, že záchranáři mají noční můry i bez toho, aby je někdo znovu tahal ven na světlo.
Takže příště, než se zeptáte, zkuste jinou větu. Něco úplně obyčejného jako:
„Díky, že tu práci děláš. Musí to být masakr.“
To úplně stačí. Bez krvavých detailů, bez otevírání ran, které nejsou vaše. A pokud se někdy rozhodneme sami povyprávět příběh, bude to proto, že to zvládneme unést – aspoň na chvíli. Ne proto, že jste se zeptali.
Stejně vám to, co je pro NÁS nejhorší neřekneme.
Nemůžeme.
Protože to v sobě stále nemáme zpracované, protože to bolí. A vůbec nemusí jit o spektakulární případ jak ze streamové platformy.
Někdy mnohem víc bolí drobnosti!
