Článek
Stres, psychóza, úzkost, panika, suicidality – a ti, kdo u toho stojí první.
A pak se vrátí do sanitky… a vlastní duše zůstane někde mezi dveřmi bytu a světly majáků. Záchranář, který se vrací z výjezdu s úzkostí dítěte na rukách, není superhrdina.
Je to člověk, který udělal maximum.
A pak jede dál.
Ale pokud má kam složit vlastní hlavu – psycholog, supervizor, kolega, pes, terapeut – pak bude dál zachraňovat nejen těla, ale i ty duše, které mu dává svět do náruče.
V terénu nejsme jen zdravotníci.
Jsme ti, kdo drží svět, když se lidem rozpadá pod nohama. Tohle si veřejnost neuvědomuje: Když volají na 155, často nehledají jen pomoc.
Hledají někoho, kdo unese jejich strach.
Čeho se to týká? Psychotické epizody, kde se realita rozpadá a ty jsi jediný pevný bod. Panické ataky, kdy ti pacient lapá po tvém hlasu víc než po kyslíku. Úzkosti dospívajících, kteří už nechtějí být na světě, ale bojí se o tom mluvit i s vlastní matkou. Domácí násilí, kde sanitka často supluje bezpečný prostor i krizového pracovníka. Suicidia, kde tvoje věty rozhodují o tom, zda bude zítřek.
Tohle není „měkká část práce“.
Tohle je přesně ten moment, kdy se rodiny, pacienti i svět dívají na nás – a čekají psychickou intervenci, ne jen medicínu.
Záchranářská psycho práce je rychlá, krutá a bez přípravy
Každý psycholog ti řekne, že na terapii potřebuje prostor, bezpečí, důvěru, čas.
Skvělé.
My to děláme v kuchyni vedle neuklizených injekčních stříkaček, na chodbě paneláku, kde sousedi otevírají dveře, ve tmě, křiku, v autě v příkopu, v ložnici, kde dítě poprvé řekne „já už nemůžu“.
A děláme to za 5 minut, protože mezitím pípá další výjezd. Jediné, co máme, je tón hlasu, přítomnost, pevnost, klid. A také vědomí, že nás to bude stát kus sebe.
A teď ta otázka, o které se nemluví: Kdo dělá terapii nám?
Upřímně? Dlouho nikdo.
Záchranářský stav v Česku jede v režimu „drž hubu, mákni, jedeme dál“.
Psychologická péče je deklarovaná, ale dostupná spíš na papíře.
Peer programy jsou skvělé – když fungují.
Supervize jsou luxus – když je někdo zaplatí.
A krizové intervence pro posádky se řeší většinou až poté, co někdo zkolabuje.
Proč? Protože:
- záchranářská kultura je postavená na výkonu, ne na péči o výkon.
- spousta lidí se stydí říct „mám toho moc“.
- vedení někdy nechce slyšet, že jejich lidé praskají.
...a společnost stále nechápe, že první pomoc není jen tělo, ale i psychika.
Největší riziko? Když nemoc pacienta spustí naši vlastní bolest
Záchranář je člověk. A člověk má rány, které nejsou vidět pod reflexní vestou.
A pak přijde výjezd… a trefí se. Někdy až moc přesně. Záchranář, kterému pacient připomene vlastní bolest, pracuje v emočním minovém poli.
A přesto musí zůstat profesionálem.
Tohle není odvaha. Tohle je čistý, tvrdý výkon.
Proč o tom mluvit? Protože to chrání pacienty.
Vyškolený, emočně stabilní záchranář zachrání víc lidí než záchranář, který jede na rezervu pět měsíců v kuse. Psychická péče o posádky není benefit.
Je to součást bezpečnosti pacientů.
A je čas to říct nahlas.
----------------------
Zdroje / doporučená literatura
Herman, J. (1997). Trauma and Recovery. Basic Books.
Klasika o traumatu, jeho dopadech na tělo i mysl.
Van der Kolk, B. (2014). The Body Keeps the Score. Penguin.
Základní zdroj k tématu somatické paměti, PTSD a vlivu na rozhodování.
Štěpánek, L. et al. (2022). Post-trauma care and crisis intervention among emergency services. ResearchGate.
Přehled o psychické zátěži složek IZS v ČR.
European Federation of Psychologists’ Associations (2023). Mental Health of First Responders in Europe.
Zpráva o zátěžích, doporučené praxi a prevenci.
WHO Europe (2024). Emergency responders: psychological risk review.
Analýza typických rizik – deprese, PTSD, sekundární traumatizace.
Českomoravská psychologická společnost (2021). Doporučení pro práci s krizí a posttraumatickou reakcí.
