Článek
Každý kraj má svou mystickou pověst o tom, jak a co u nich vzniklo. Někde je to tradiční jídlo a jinde zase nějaký vládce. Krkonoše mají Krakonoše vládce hor, a Jizerské hory zase svého vládce zvaného Muhu.
Železném Brodě, který se nachází na soutoku řeky Jizery a tajemného Žehrovníku, na Malém náměstí stojí ,,hrbatá chaloupka". Pro mnoho z nás je to dost zvláštní stavení a jiní z nás se diví, jak může tato chaloupka zde tak dlouho stát.
Kdysi v téhle chaloupce žil perníkář, který pekl perníky, které znalo celé okolí. Vždy, když pekl, tak se k jeho chalupě sbíhaly děti z okolí a nasávaly vůni zázvoru, skořice, hřebíčku a nového koření.
Perníkář měl jedinou dceru a jeho žena zemřela, tak od malička brával svou dceru na poutě v okolí, kde společně prodávali voňavé a sladké perníčky. Nejvíce jich kupovali chlapci svým milým ve tvaru srdce a ve tvaru abecedy zase nejčastěji kupovali rodiče svým ratolestem.
Perníkařova dcera Leontýnka rostla do krásy a lecjaký mládenec se do ní zamiloval, jenže ona žádného z nich nechtěla. Leontýnka byla tak krásná, že se do ní zamiloval i vodník, kterému patří veškeré vody v Jizerských horách.
Vodník se usídlil na soutoku řeky Jizery a Žehrovníku a každý den chodil na námluvy za krásnou Leontýnkou. Ta už zoufale nevěděla, jak ho má odmítnout, tak si šla pro radu k jedné kmotře. Ta jí poradila jednu lest.
Když Leontýnka přišla domů a čekala, až přijde vodník k ní na námluvy. Leontýnka ho pozvala konečně dovnitř a zavedla ho do komůrky, která byla hned vedle pece, kde se pekly perníčky. Tam vodníka usadila a ten celý natěšený a šťastný, že je konečně doma u své milé, ani nedutal. Jenže Leontýnka rychle odešla, zabouchla dveře a v peci pořádně zatopila. V komůrce se udělalo horko a sucho a vodník začal škemrat: „Leontýnko, prosím, pusť mě ven, nebo tu umřu.“ Jenže jeho žadonění bylo zbytečné, protože Leontýnka už dávno odjela prodávat perníky na pouť. Když se po dlouhém dni vrátila domů, usoudila, že je na čase pustit vodníka ven.
Vodník celý vyschlý sotva sípal, ale rychle uháněl směrem k Žehrovníku, aby se namočil, a rychle se dal proti proudu Jizery daleko od Železného Brodu. Jenže mu to nedalo a chtěl se nějak pomstít. Čekal celou zimu na dobu, kdy povolí sněhy, a snesl do Železného Brodu povodeň, která sahala až k perníkařově chaloupce. Vodník připlul zpátky a začal na jedné straně do chaloupky tlouct tak dlouho, že trámy malinko povolily a chaloupka se sesunula na jednu stranu.
Jenže nic netrvalo věčně a i velká voda klesla a vodník zmizel s ní. Chaloupka kupodivu velikou vodu i vodníkovu sílu zvládla a dodnes nám to připomíná jen to, že chaloupka zůstala hrbatá.
Inspirováno:
Povídka je uvedená v knize Ďáblův doktor od Vladimíra Mikoláška.
