Článek
Nejdřív jsem tomu přikládala stejný význam jako výmyslům všech dětí. Měl období, kdy měl imaginárního kamaráda, pak období, kdy si povídal s hračkami. Jenže tentokrát to bylo jiné. Mnohem temnější.
Poprvé jsem si dopisů všimla, když jsem mu uklízela pokoj. Ležely v šuplíku pod tričky, pečlivě složené, svázané gumičkou, jako by to byly nějaké důvěrné dokumenty. Na obálkách nebyla adresa. Jen: „Pro S.“ A pod tím maličké, dětsky naškrábané: „Od R.“
Na první pohled to vypadalo jako jeho vlastní písmo. Jenže když jsem otevřela jeden z nich, ucítila jsem až instinktivní nelibost. Slova byla úhledná, až příliš dospělá na osmileté dítě. A obsah… byl zvláštní.
„Jsem tvoje realita, S. Pokud mě budeš poslouchat, zůstanu ti nakloněná.“
Další dopis byl ještě horší.
„Maminka si myslí, že tě zná. Ale ty víš, že nejsi stejný jako oni. Já jsem ta část světa, kterou vidíš jen ty. A já ti ukážu, co ostatní přehlížejí.“
Zavřela jsem obálku a cítila, jak se mi chvějí prsty. V hlavě mi běželo jediné: kdo to píše? Kdo si dopisuje s mým dítětem a snaží se ho přesvědčit, že má vlastní „realitu“?
Večer jsem si sedla k synovi a položila dopisy na stůl. Čekala jsem zaskočení, možná strach. Ale on se jen díval, jako bych mu vzala něco osobního, drahého.
„To mi posílá R.,“ řekl prostě.
„A kdo je R.?“
Pokrčil rameny. „Říká, že jsem jiný. Že to všichni časem uvidí. A že mě chce chránit.“
Srdce mi spadlo někam hluboko. Ten tón. Ta jistota. Nezpochybňoval to. Věřil tomu. Věřil, že si dopisuje s někým, kdo ho „chrání“ před námi.
Od té noci jsem měla strach pokaždé, když jsem šla spát. Měla jsem pocit, že v domě není jen syn a jeho fantazie, ale ještě někdo třetí. Někdo neviditelný, kdo do něj zasévá myšlenky.
Když jsem další týden našla nový dopis, tentokrát položený na jeho polštáři, věděla jsem, že musím jednat. Obálka byla stejná, ale písmo uvnitř jiné než předtím. Tenké, ostřejší.
„S., přicházíš o čas. Když budeš poslouchat maminku, budeš méně připravený. Svět není takový, jak říká. Já jsem tvoje realita. Ona je jen kulisa.“
To už nebyla dětská hra. To bylo manipulativní. A někdo mu musel ty dopisy dávat fyzicky. Nikdo z rodiny to nebyl. Ani děti v okolí nechodily k nám domů.
Začala jsem hledat. Skryté místo, tajný přístup, cokoliv. Když jsem prošla jeho pokoj po centimetrech, všimla jsem si, že se jedna prkna v podlaze lehce hýbou. Odsunula jsem je a našla mezeru, do které by se vešla ruka. A uvnitř… malý provázek. Vedený skrz tenkou spáru ve zdi do staré komory sousedící s naším domem, kterou jsme nikdy nepoužívali.
Srdce mi bušilo jako kladivo. Odsunula jsem starý regál a vešla tam. Prach ve vzduchu, pavučiny, chlad. V rohu byl starý ventilační otvor, ze kterého vedla provizorní šňůrka. Na jejím konci obálky.
Pět obálek.
A vedle nich dětská baseballová čepice.
Byla v ní vyšitá jména dvou dětí – sousedovic dvojčat, která se před třemi lety odstěhovala po tragédii, o níž nikdo v ulici nerad mluvil. Jedno z dětí zemřelo při nehodě. Druhé přežilo, ale od té doby ho nevídali venku.
Nemohla jsem dýchat. Ta čepice byla patnáct metrů od pokoje mého syna. A dopisy byly psané rukou, která podle všeho ještě pořád žila v domě přes ulici, uvězněná ve vlastním světě.
„R. je moje realita,“ řekl syn. Tehdy jsem to nechápala.
Teď jsem pochopila až příliš dobře.
Nebyla to entita. Nebyl to imaginární hlas.
Byl to chlapec, který přežil. Uzamčený v traumatu, přesvědčený, že svět kolem není skutečný. A tak si vytvořil nový. Můj syn se stal jeho záchytným bodem.
Ještě ten den jsem kontaktovala jeho matku. Když viděla dopisy, rozplakala se. Řekla, že její syn od té nehody žije ve dvou verzích světa. A tahle byla ta, kterou si držel zoufale nad vodou.
Terapeuti se toho ujali. A R. už dnes dopisy nepíše.
Syn se od té doby ptá méně. Někdy ještě čeká u okna, ale postupně chápe. Pochopil, že dopisy nebyly nebezpečné. Jen volání o pomoc.
Ale občas, když večer uklízím jeho pokoj, najdu pod postelí malý papírek. Bez obálky.
„S., děkuju. Teď už žiju v té správné realitě.“
