Článek
Infarkt ve čtyřiačtyřiceti. Zdravý, aktivní, bez vážnějších nemocí. Půl roku předtím začal běhat, omezil maso, plánoval s manželkou dovolenou v Portugalsku. Byl to jeden z těch lidí, u kterých si říkáte: „To není možný.“
A přece se to stalo.
Pohřeb byl plný lidí. Všichni mluvili o něm – že byl férový, zábavný, že každému pomohl. Byl starší než já o osm let. Jako dítě jsem ho zbožňovala. Později jsme se trochu odcizili – ne kvůli hádkám, jen kvůli životu. Děti, práce, vzdálenost. Ale pořád jsme byli v kontaktu.
Týden po pohřbu mi zavolala jeho žena. Řekla, že Pavel mi něco nechal.
Když jsem si pro to přišla, podala mi malý kožený kufr. Starý, s kovovými rohy a popraskaným madlem.
„Řekl mi, že ho mám dát jen tobě,“ řekla tiše. „Nevím, co v něm je. Nechtěl, abych se dívala.“
Dovezla jsem si ho domů, položila na stůl a chvíli na něj jen koukala. Pak jsem ho otevřela.
Uvnitř byla hrst starých fotek, několik sešitů s Pavlovým písmem – pravděpodobně deníky – a starý diktafon. Takový ten s kazetou uvnitř, jako z devadesátek.
Přiložený byl i lístek:
„Pusť si to. Ale až budeš sama.“
Nečekala jsem. Zavřela jsem se v pracovně, zasunula sluchátka a stiskla „play“.
Ozvalo se zašustění pásky. Chvíli ticho. A pak jeho hlas.
„Ahoj, Jano. Jestli tohle slyšíš, znamená to, že jsem už pryč. A že jsem konečně sebral odvahu ti všechno říct.“
Zatajila jsem dech.
„Myslím, že si zasloužíš pravdu. Celý život jsme žili s představou, že jsme jen bratr a sestra. Ale to není úplně přesné. Vím to už dlouho. Mamka mi to řekla, když mi bylo šestnáct. Tobě nikdy – protože jsem ji přísahal, že to neudělám. Jenže teď, když tu nejsem, ten slib ztratil smysl.“
Kazeta trochu přeskočila. Srdce mi bušilo.
„Ty nejsi dcera našeho táty. Vím, jak to zní. Ale není to špatně. Jsi prostě… z jiného začátku. Mamka tě měla s někým jiným – prý krátce po tom, co se rozešli. Táta o tobě ale věděl. Přijal tě jako vlastní. Nikdy to nikomu neřekl. Ani mně ne. Jenže když jsem našel tu složku v jeho psacím stole…“
Další šustění. Hlas byl najednou tichý.
„Ten chlap… tvůj biologický otec… je někdo, koho možná znáš. Jmenuje se Viktor Karel. Ano – ten novinář. Byl to kamarád našich, pak odešel pryč, zmizel z dohledu. Ale podle papírů, co jsem viděl, posílal mamce peníze skoro dvacet let.“
Já si sedla. Viktor Karel. Známé jméno. Občas se mihne v televizi. Šedovlasý muž s výrazem, který vždycky budil respekt. Nikdy mě nenapadlo, že bych s ním mohla mít cokoliv společného.
Kazeta běžela dál.
„Já ho jednou kontaktoval. Psal jsem mu. Odpověděl mi. Chtěl zůstat v ústraní. Prý by tě rád poznal – ale jen pokud bys sama chtěla. Takže je to na tobě, Jani. Já jsem si jen přál, abys to věděla. Protože máš právo znát, odkud pocházíš. A možná, když se na sebe podíváš pozorněji… zjistíš, že ti některé věci konečně dávají smysl.“
Pak ticho. Konec pásky. Jen slabé cvaknutí.
Seděla jsem u stolu, sluchátka na uších, a cítila, jak se mi třesou ruce.
V ten moment mi Pavel chyběl víc než kdy dřív.
Ne proto, co mi řekl – ale proto, že i po smrti mi chtěl pomoct pochopit sama sebe.
V následujících dnech jsem přečetla všechny jeho sešity. Byly tam útržky vzpomínek, úvahy o rodičích, o mně, o jeho strachu, že to neudělá včas. V jedné obálce byla i kopie dopisu od Viktora Karla – krátký, formální, ale slušný. Přiložená byla vizitka.
Schovávám ji dodnes.
Zatím jsem mu nenapsala. Ale možná jednou ano.
Protože teď už vím, odkud jsem. A především – vím, jak moc mě můj bratr miloval.
A to je víc než dost.
