Článek
Seděla jsem proti němu s úsměvem, ale uvnitř mě bodalo. Ne ponížením – to ne. Spíš tím přesvědčením, že jeho svět má pravdu a můj je směšný. Jako kdyby mě vystavili ve vitríně s nápisem: Ukázka finanční negramotnosti.
Jenže já měla své důvody.
Vyrůstala jsem v domácnosti, kde jsme několikrát přišli o všechno. Táta měl firmu. Přišel pád trhu a s ním i exekuce. Máma držela domácnost, ale účet šel minus. Jediné, co nám zůstalo, byla sklenice drobných, které babička schovávala „na horší časy“. Z té jsme jedli týden, když bylo nejhůř.
Od té doby mám zvláštní vztah k hotovosti. Nepovažuji ji za „mrtvou“. Je to jako mít doma deku, když vypadne topení. Možná ji roky nepotřebujete. Ale až ji budete potřebovat, nic jiného ji nenahradí.
Bankéř mi nabídl jinou cestu. Místo „plechovky v šuplíku“ podílové fondy, diverzifikaci, zhodnocení. Uměl to podat. Bylo to chytré, výhodné, sofistikované. Ale i tehdy jsem si v hlavě přehrála jeden moment: jak máma pláče nad výpisem z účtu. A babiččina ruka, jak ze sklenice loví dvacetikorunu.
Poděkovala jsem, odmítla jsem.
Rok a půl nato přišla krize. Nejistota. Výkyvy. Titulky o tom, jak „peníze mizí z trhů rychleji než kdy dřív“. Seděla jsem doma s vědomím, že peníze na rekonstrukci tam pořád jsou. Žádný fond, žádná akcie, žádný pokles hodnoty. Jen pevná částka, která dává klid.
Pak mi od onoho bankéře přišel e-mail:
„Dobrý den, paní K., omlouvám se za zpoždění s odpovědí. Máme aktuálně vyšší počet požadavků kvůli poklesu hodnot investic…“
Přidala jsem si k tomu titulek z tisku:
„Investiční fondy ztratily během týdne miliardy korun. Dopady pociťují i drobní klienti.“
Nezachvátila mě škodolibost. Ale něco jako tiché potvrzení.
Ne že bych měla pravdu. Ale že existují i jiné pravdy.
O pár měsíců později jsem si všimla, že onen bankéř změnil místo. Odešel z investiční části, přešel na osobní poradenství. A v jednom rozhovoru pro firemní blog napsal:
„Lidé někdy volí strategii, kterou odborníci označí za zastaralou. Ale často mají pro své rozhodnutí hlubší důvody. Respekt k osobní zkušenosti je důležitější než teoretická výnosnost.“
Možná to nebylo o mně. Ale možná trochu ano.
Závěr?
Jistota není vždy výnosná. A spekulace není vždy moudrá. Mít peníze „pod polštářem“ není důkaz nedůvěry v systém – může to být důkaz důvěry ve vlastní zkušenost. A někdy právě ta „primitivní“ volba vás podrží, když ostatní ztrácejí půdu pod nohama.
