Článek
„Musíš se pořád s někým vídat?“
„Zase jdeš na tu akci s těma lidma, co se jen předvádějí?“
Byla jsem společenská. Ne tak, že bych potřebovala denně party. Ale mám lidi ráda. Ráda poznávám nové, udržuji vztahy se starými, baví mě být mezi nimi, bavit je, naslouchat jim. Nevyčerpává mě to – naopak. Nabíjí.
Jemu to vadilo.
Láska introverta a extrovertky
Ze začátku mu to imponovalo. Říkal, že ho fascinuje, jak se všude cítím jako doma. Že obdivuje, jak přirozeně navazuju kontakty. Že se vedle mě cítí „živější“. Ale po roce už to bylo jinak.
Už to nebylo obdiv – ale výčitky.
„Ty pořád někam lítáš.“
„Nevíš, co je klid.“
„Neumíš prostě být.“
Uměla jsem být. I doma. S ním. Ale ne pořád.
A on chtěl… pořád.
„Moc tě všude vidím.“
To byla ta věta. Spouštěč. Pronesl ji jednou večer, když jsem si chystala věci na networkingový brunch.
„Moc tě všude vidím. Na Instagramu, v pozvánkách, u přátel. Jsi pořád na očích. A mně z toho je úzko.“
Připadalo mi to jako by říkal: „Nechci, aby tě svět tolik znal. Chci tě jen pro sebe.“
Jenže tohle nejsem já. Nejsem pro skrývání. Ani pro vztahy, kde extroverze znamená hrozbu.
Rozešli jsme se.
V klidu. Dohodou. Respektovali jsme rozdíly. On řekl, že potřebuje víc ticha. Já, že potřebuji víc života.
Neplakala jsem. Ani on ne.
O měsíc později mi napsal.
„Hele, nechceš mě vzít s sebou na ten event v Jazz Docku? Vypadalo to dobře.“
Zaskočilo mě to. Ale řekla jsem si – proč ne. Vzala jsem ho.
Byl tišší než obvykle. Sledující. Vnímající.
Po akci mi řekl: „Vážně tě všichni znají?“
Usmála jsem se. Neznají. Jen si mě pamatují. Protože se s nimi bavím jako s lidmi, ne jako s profilem.
Pak napsal znovu.
„Co ta vernisáž v galerii DOX? Máš dvě místa?“
„Děláš tu panelovou diskuzi s Klímovou? Můžu přijít?“
„Ten networking s HR manažery – jak ses tam dostala? Já bych tam šel taky.“
Neříkala jsem nic. Jen jsem to sledovala.
Muž, který mi před pár měsíci vyčítal, že jsem všude, teď chtěl být… se mnou všude.
O co vlastně šlo?
Nešlo o moji společenskost. Šlo o jeho nejistotu.
Nevadilo mu, že jsem mezi lidmi. Vadilo mu, že v tom světě působím silně. Přirozeně. Jistě.
A on si v něm připadal malý.
Ale to není můj problém.
Já se kvůli němu neměla zmenšovat, jen aby on nemusel růst.
Dnes?
Dnes už ho neberu nikam.
Pozvánky mám pořád. I přátele. I události. Jen teď vedle mě stojí někdo jiný. Někdo, kdo se na mě na akcích dívá s úsměvem, ne s podezřením.
A hlavně: někdo, kdo mě nepotřebuje k tomu, aby se cítil jako někdo.
