Článek
Naopak — vždycky jsem měla tendenci lékaře obhajovat. „Mají toho moc, pracují pod tlakem, každý může udělat chybu,“ říkala jsem si pokaždé, když někdo z mých známých vyprávěl historky o špatné diagnóze nebo zbytečné léčbě.
Možná právě proto jsem tak dlouho přehlížela to, co bylo v mém případě očividné. Doslova.
Začalo to nenápadně. Občasné rozmazané vidění, zvlášť večer nebo při řízení za šera. Občas jsem si všimla, že hůř odhaduju vzdálenost mezi auty. Někdy jsem šáhla vedle sklenice, jindy jsem si všimla, že musím natočit hlavu, abych viděla nápis na ceduli. Byly to drobnosti. Takové, které snadno přehodíte na únavu, nedostatek spánku, stres.
Jednou v práci jsem přišla do zasedací místnosti, a než jsem si všimla promítacího plátna, už jsem do něj vrazila bokem. Kolega si dělal legraci: „Snad nepotřebuješ brýle?“ Usmála jsem se, ale uvnitř to ve mně hlodalo.
Objednala jsem se tedy k očnímu lékaři. Termín za dva měsíce — klasika. Když den D přišel, přišla jsem s celým seznamem příznaků: rozmazané vidění, horší odhad vzdáleností, problém s periferním viděním, někdy bolest hlavy.
Lékař, muž kolem padesátky, si mě vyslechl, ale během celého rozhovoru neodtrhl oči od monitoru. Pak mě posadil před přístroj, pár vteřin něco naťukal, a následovala tabule s písmenky.
„Vidíte ten horní řádek?“
„Ano.“
„Spodní?“
„Taky.“
„Tak to nebude tak zlé,“ prohodil. Pro jistotu mi zkontroloval zrak jedním okem, pak druhým. Vše podle něj v normě. Žádné odchylky, žádná potřeba korekce. „Brýle rozhodně nepotřebujete. To bude možná jen únava. Zkuste si dát pár dní klid, odpočívat od obrazovek.“
Cítila jsem se jako hypochondr. Možná má pravdu, říkala jsem si. Možná to opravdu nic není.
Jenže to něco bylo.
O pár týdnů později jsem jela autem z práce. Zatáčka, rovinka, pak pomalé auto přede mnou. Podívala jsem se do zrcátka, lehce vybočila, chtěla jsem předjet. Jenže jsem si nevšimla auta, které jelo v protisměru. Bylo příliš blízko. Brzdilo. Já taky. Nárazu už ale nic nezabránilo.
Naštěstí to nebyla tragická nehoda. Airbagy, pásy, rychlost pod limitem. Otřes mozku, zlomené zápěstí, pohmožděná žebra. Ale hlavně — šok. Ne z nárazu, ale z toho, že jsem to neviděla. Vůbec. Jako by to auto nebylo v mém zorném poli. A právě tam začaly otázky.
Po propuštění z nemocnice mě čekalo vyšetření od neurologa a znovu — oční lékař. Jiný. Tentokrát důkladnější. Neodbyl mě. Měřil, testoval, porovnával. Po téměř hodině vyšetření mi řekl větu, která mi obrátila svět:
„Paní Nováková, vaše pravé oko má téměř nulovou funkci. Nevidíte jím prakticky nic — a to zřejmě už delší dobu.“
Byla jsem v šoku. Nešlo o náhlou ztrátu zraku. Šlo o to, že jsem postupně ztrácela schopnost vidět pravým okem, a mozek se tomu přizpůsobil. Levé oko přebíralo zodpovědnost, ale ztráta periferního vidění mě stála odhad vzdáleností, orientaci i schopnost bezpečně řídit. A předchozí lékař to přehlédl.
Zpětně jsem se cítila zrazená. Ne jen proto, že mi někdo „něco přehlédl“. Ale protože jsem byla odbyta. Zůstala jsem v kategorii „běžný případ“. Rutina. A právě to je ten problém. Když je rutina důležitější než důkladnost.
Dnes už mám speciální optické pomůcky. Neřídím, pokud není nutné. Změnila jsem práci, částečně i životní rytmus. Naučila jsem se víc vnímat své tělo, jeho signály, důvěřovat jim. A hlavně — ptát se, trvat na odpovědích. Nepřijímat odbytí jako diagnózu.
Důkladnost není luxus. Je to odpovědnost.
