Článek
Po letech soužití si myslíte, že víte, jak reaguje, co ho rozesměje, co ho trápí. A já si to myslela taky. S Honzou jsme byli manželé přes třicet let. Vychovali jsme dvě děti, přežili hypotéku, operace, i několik krizí. Byl tichý, pracovitý, obětavý. Nikdy mě neuhodil, nikdy nezvedl hlas. Možná právě proto mě nikdy nenapadlo ptát se na víc.
Žila jsem vedle něj. A přitom tak daleko.
Všechno začalo nevinně. Po jeho šedesátinách začal být zvláštně uzavřený. Po večerech chodil na dlouhé procházky. Méně mluvil. A přestal se zajímat o vnoučata. Myslela jsem, že je to krize stárnutí, že ho jen přepadla únava, možná deprese. Navrhla jsem psychologa. Odmítl.
Pak jsem jednoho dne potřebovala vytisknout pár dokumentů. Použila jsem jeho notebook, heslo bylo pořád stejné – datum naší svatby. Ale když jsem ho otevřela, otevřel se mi úplně jiný svět.
Desítky e-mailů na cizí jméno. Online fóra, kam psal pod přezdívkou. Diskuse, kde sdílel věci, které bych od něj nikdy nečekala. Nešlo o milenku, nešlo o peníze. Šlo o identitu. Můj muž, kterého jsem znala jako spořádaného učitele matematiky, měl celý druhý život – život, kde vystupoval jako někdo jiný, používal ženské jméno, měl vymyšlenou minulost, jiné děti, jiné přátele. Všechno jen virtuálně, ale přesto důsledně, promyšleně, celé roky.
Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaká hra. Únik. Ale čím víc jsem četla, tím víc jsem cítila, že to není hra. Bylo to opravdové. V těch textech byl živější, než kdy byl doma. Vtipný, citlivý, otevřený. Jiný.
Dlouho jsem to tajila. Nevěděla jsem, jak se ho zeptat: „Kdo jsi?“ Nakonec jsem to nevydržela. Ukázala jsem mu, co jsem našla. Nezapíral. Jen si tiše sedl ke stolu a řekl: „Promiň. Neuměl jsem ti to nikdy říct. Celý život jsem se snažil být tím, kým mě svět chtěl. Ale nikdy jsem nebyl sám sebou.“
Plakala jsem. Ne proto, že by mě podvedl – on mě nepodvedl. Jen mi nikdy neukázal, kdo je. Třicet let jsem s ním sdílela domov, postel, děti. A přesto jsem ho neznala.
Dnes jsme od sebe. Ne rozvedení – jen každý žijeme jiný život. On v sobě, já ve stínech otázek. Ale píšeme si. Opravdu si píšeme. A v těch slovech občas najdu člověka, kterého jsem si kdysi vzala. Možná ho tehdy ještě neměl odvahu být.
Možná ho teprve teď konečně poznávám.
