Článek
Ne proto, že by mě všichni tolik milovali. Ale protože jsem nedokázala být sama.
Už jako malá jsem nemohla usnout bez světla. Potřebovala jsem slyšet aspoň kroky po chodbě, vzdálený hlas televize z vedlejšího pokoje, známý šramot života kolem mě.
Když jsme se stěhovali, plakala jsem ne proto, že jsem opouštěla dům, ale protože nové ticho mě děsilo.
V šestnácti jsem byla pořád obklopená lidmi.
V osmnácti jsem šla hned do vztahu.
V dvaceti už jsem žila s přítelem. Nezáleželo na tom, jestli to klape. Hlavně, že byl někdo doma.
Moje vztahy nebyly dobré. Ale byly.
A já si říkala, že to stačí.
I hádka je lepší než prázdno. I studený polibek ráno je víc než žádný.
Strach z ticha byl větší než touha po štěstí.
Ve třiceti jsem byla vdaná. Nešťastně. Ale opustit ho? Nikdy.
Představa, že bych se ráno probudila a v kuchyni nikdo nebyl, mi přišla horší než jakákoli výčitka nebo mlčení přes stůl.
Uchylovala jsem se ke kompromisům, které mi sebraly samu sebe.
Smála se vtipům, které mě urážely.
Ustupovala, i když mě to bolelo.
Jen abych nebyla sama.
A pak to přišlo.
Manžel odešel. Bez velkého dramatu. Jednoho dne prostě řekl, že už nemá chuť nic „udržovat“. Že se necítí živý.
Měla bych asi být zničená. Ale já byla ochromená.
Ne z lásky.
Z toho, že mě nechal samotnou.
První dny jsem nemluvila. Jen seděla.
Hluk televize, rádio, otevřené okno – nic to nezastavilo.
Byla jsem uvnitř sebe v místnosti bez zvuku.
A ten zvuk, který jsem slyšela pořád dokola, byl můj vlastní dech.
Začala jsem chodit ven. Ne kvůli procházkám – ale kvůli lidem.
Usedla jsem v parku, jen abych slyšela smích cizích dětí.
V kavárnách jsem seděla s knihou, ale ve skutečnosti jsem jen poslouchala cizí rozhovory.
Doma jsem nemohla vydržet.
Byla jsem přesvědčená, že samota mě rozloží.
Ale pak přišla jedna noc.
Úplně obyčejná.
Seděla jsem u kuchyňského stolu, pila čaj a venku sněžilo.
Bylo ticho.
A já se poprvé nebála.
Jen jsem tam byla. Sama.
Bez výčitek, bez očekávání, bez úzkosti.
A místo prázdnoty jsem cítila prostor.
Prostor pro sebe.
Začala jsem víc číst.
Ne kvůli zabití času, ale protože mě to opravdu bavilo.
Začala jsem malovat. Neuměle, na papíry z tiskárny, ale s radostí, kterou jsem v sobě nenašla roky.
Zajímalo mě, co chci já.
Jaké barvy se mi líbí. Jaké filmy mě dojmou. Jak chutná oběd, když ho nejím v tichém odporu naproti někomu, kdo mě nezná.
Trvalo to měsíce. Rok možná.
Ale pak jsem jednoho dne šla po ulici, kolem zamilovaného páru, a nezáviděla jsem.
Vnímala jsem ten moment. Ale nechtěla ho kopírovat.
Protože to, co jsem si konečně vybudovala – byl vztah k sobě.
Nikdy bych nevěřila, že to řeknu.
Ale samota mě nevysála.
Ona mě vyčistila.
Od nánosů přetvářky, strachu, nutnosti naplňovat očekávání.
Dala mi zrcadlo – a já se do něj poprvé podívala bez studu.
Dnes už se nebojím.
Naučila jsem se být sama. Ne osamělá – sama.
A díky tomu, když teď někdo přijde do mého života, není to proto, že ho potřebuju.
Ale proto, že chci.
A to je ten rozdíl, který dělá ze samoty sílu.
